Spalovač mrtvol: Lakmé se bála oběšení a 20 let nesměla hrát. Na psychiatrii ji však dohnalo něco jiného

od Šárka Blahoňovská
Zdroj: Profimedia

Když Rudolf Hrušínský ve filmu Spalovač mrtvol oběsil svou ženu v podání Vlasty Chramostové, nikdo netušil, že je to na mnoho let její poslední scéna. Po revoluci se známá disidentka na filmové plátno i divadelní prkna vrátila. Jaký měla život a co ji trápilo?

Narodila se jako nejstarší z pěti dětí v obci Skryje u Rouchovan. Na mapě byste toto místo už nenašli, protože zaniklo při stavbě jaderné elektrárny.

Chramostová studovala na Státní konzervatoři v Brně a ihned po jejím dokončení nastoupila do divadla v Olomouci.

Poté následovalo angažmá v Brně, a nakonec se na dvacet let usídlila v Divadle na Vinohradech.

Oběšení jako poslední scéna na dalších dvacet let

Objevovala se také ve filmech, úplně poprvé v roce 1949 v kolektivním dramatu Veliká příležitost.

Za zmínku určitě stojí Spalovač mrtvol, kde si zahrála po boku Rudolfa Hrušínského. Film byl natočen ještě před okupací v roce 1968, ale po ní putoval do trezoru.

Když se připravovala scéna, kdy Rudolf Hrušínský v roli Kopfrkingla svou ženu oběsí, Vlasta chtěla vědět, jestli je vše bezpečné.

Na to jí její manžel a kameraman Stanislav Milota odpověděl, že je to přece její poslední záběr.

Netušil, že měl pravdu. Herečka si dalších dvacet let ve filmu nezahrála.

Dokonce při premiéře v březnu 1969 příslušníci StB vtrhli do sálu a předčasně promítání ukončili. Obnovenou premiéru měl film až v roce 1990.

Autonehoda ji dohnala na psychiatrii

Poprvé se herečka vdala v roce 1950 za ředitele Československého rozhlasu v Brně Bohumila Pavlince.

Rozvedli se a jejím partnerem se stal sochař Konrád Babraj, s nímž měla syna.

Ten však zemřel v pouhých čtyřech letech při tragické autonehodě, když herečku oslnilo za volantem sluníčko.

Herečka skončila na psychiatrii, kam za ní docházel její poslední manžel Stanislav Milota.

Z komunistky disidentkou

V šedesátých letech byla na nějakou dobu členkou KSČ a spolupracovnicí StB. Řekla k tomu jen to, že lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak.

Ze strany ji po roce 1968 vyloučili. V roce 1977 podepsala Chartu 77 a stala se disidentkou. Hrát v divadle nesměla a provozovala s manželem bytové divadlo.

Na divadelní prkna se vrátila až po revoluci, a to rovnou do Národního divadla. Za filmy Je třeba zabít Sekala, Kuře melancholik a Odcházení byla nominována na Českého lva.

Od prezidenta Václava Havla dostala v roce 1998 Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.

S manželem Stanislavem Milotou strávila více než padesát let. Zemřel v únoru roku 2019 a půl roku po něm odešla ve svých dvaadevadesáti letech i slavná herečka.

Na pohřeb do Národního divadla se s ní přišla rozloučit řada významných českých osobností.

Autor: Karolína Stoczková

Související články