Nejznámější symbol pracujících žen. To je vyobrazení pohledné brunetky v modré košili, jíž vlasy pokrývá červený šátek s puntíky. Hlavu má hrdě vztyčenou a pěst její ohnuté pravé ruky míří vzhůru. V tmavé bublině nad ní se tyčí nápis „We can do it“, v překladu „Zvládneme to“. Jaký je příběh za plakátem, jenž se stal symbolem feministického hnutí minulého století?
Postava Rosie the Riveter byla smyšlená, z počátku se jednalo o pouhý nástroj americké propagandy během druhé světové války. Vznikla proto, že do války bylo nasazeno velké množství mužů, což způsobilo značné mezery v průmyslu. Bylo tak potřeba spustit kampaň, která by přilákala ženy na tyto pozice.
Jednoho z nejefektivnějších náborových nástrojů v historii USA si zprvu
nikdo pořádně nevšiml
A tak se zrodila Rosie s puntíkatou bandanou na hlavě. Její vzhled byl částečně založen na vzezření skutečných pracujících žen. Nejvíce se hovoří o jejím předobrazu v podobě Naomi Parker Fraley, jejíž fotografie vznikla v jedné továrně na stroje na námořní letecké stanici. Právě ona měla na sobě onen červený šátek s bílými puntíky. Jinak byla Rosie zcela fiktivní.
Tehdy její autor ještě netušil, že právě namaloval jeden z nejefektivnějších náborových nástrojů v historii Spojených států amerických a nejznámější obraz spojený s pracujícími ženami během druhé světové války. Oním umělcem byl J. Howard Miller z Pittsburghu, který jej původně vytvořil v roce 1942 pro Westinghouse Electric Corporation. Tam plakát s ní visel čtrnáct dní a nikdo si ho pořádně nevšiml. Až později se zpopularizoval.
Známá je i o rok mladší verze Normana Rockwella, který Rosie vyobrazil jako svalnatou nýtařku v letectví s americkou vlajkou na pozadí, jak vsedě a ve značné pohodě pojídá sendvič, zatímco nohama šlape na kopii Hitlerova spisu Mein Kampf.
Píseň o ní se vysílala po celé zemi. Ženy přivedla především k leteckému průmyslu
Kampaň s Rosie the Riveter se dostala nejen na plakáty, ale také do časopisů, novin a filmu. Jejich prostřednictvím zdůrazňovala potřebu ženské pracovní síly a vlastenectví. Dokonce byla složena i populární píseň se jménem této hrdinky v názvu, která se vysílala po celé zemi.
Zabralo to. Stále více žen začalo pracovat v továrnách, jako řidičky, a některé se dokonce vydaly na frontu jako vojačky. Do roku 1945 tak pracovala jedna ze čtyř vdaných žen. Ostatní zůstaly v domácnosti. Největší nárůst pracujících žen zaznamenal letecký průmysl, v roce 1943 tvořily ženy dokonce šedesát pět procent celkové pracovní síly v tomto odvětví. V předválečném období to bylo pouhé procento.
Jejich nástup na tyto pozice se ale setkal i s rozpačitým přijetím obzvlášť, pokud měly malé děti. Dělníkům opačného pohlaví se zase kolikrát nezdála myšlenka, že by ženy pracovaly jako svářečky či na stavbách. Báli se feminizace těchto profesí a snižování mezd.
Ženy braly sotva polovinu toho, co muži. Přesto některé z nich na svých pozicích po válce setrvaly
Odměna žen ale ve skutečnosti zaostávala. Zřídkakdy vydělaly více než polovinu toho, co muži. I tak ale řada z nich po skončení války na svých pozicích setrvala. Muži už si nemohli nárokovat nadřazenost. Ženám se dařilo, začaly pociťovat finanční svobodu. To je motivovalo v dalším boji za nezávislost.
Odkaz Rosie the Riveter žije dodnes. Ve své kampani ji použila Hillary Clinton, obrázek s ní zveřejnila na sociální síti i zpěvačka Beyoncé a v obchodech lze koupit různé předměty s tímto slavným plakátem. Vysílá se tak neustále do světa zpráva o ženské síle a rovnoprávnosti.
Autor: Šárka Blahoňovská
