Když se Monika přestěhovala, musela si také najít jinou práci. Toho se bála ze všeho nejvíce a ukázalo se, že oprávněně. Na novém postu v kanceláři sice naprosto přesně věděla, co má dělat, jenomže se stala terčem pomluv a posměchu od ostatních žen. Po několika týdnech se rozhodla situaci vyřešit po svém.
„Věděla jsem, že v Praze to bude náročné. Pocházím z vesnice, ale dlouho jsem dojížděla do Hradce do práce,“ vypráví Monika. „Nejsem proto žádná vyloženě vesnická buchta, co neví, o čem je práce v kanceláři,“ dodává.
Nemaluji se a nemám drahou manikúru. No a co?
V kanceláři se Monika zabydlela rychle. Přijata byla na základě doporučení od minulého zaměstnavatele a také skvělých výsledků při pracovním pohovoru. „V kanceláři nebylo nic, co bych neznala. Sedla jsem si za stůl a nepotřebovala žádnou pomoc. Zdálo se mi to až příliš snadné,“ říká.
Jenomže se ukázalo, že překážkou nebude práce, ale pracovní kolektiv. Monika se totiž stala brzy terčem zájmu a během několika prvních dní se o sobě dozvěděla spoustu nehezkých věcí. „Pomlouvaly mě docela veřejně, ani se nesnažily, abych u toho nebyla,“ popisuje. „Jsem prý vidlačka. Nemaluji se, chodím klidně tři dny ve stejném oblečení. Lidé jako já by neměli v kanceláři co dělat.“ Monika se svěřuje i s tím, že si nenašla jedinou kamarádku. Mužům byla podle svých slov ukradená a ženy se soustředily jenom na to, aby jí znepříjemnily svými řečmi práci.
Šéf mi naštěstí rozuměl
„Nepatřím k těm, kteří by si stěžovali u nadřízeného. Tohle se ale nedalo vydržet. Po několika týdnech jsem se mu svěřila se svými problémy,“ říká Monika. Ukázalo se, že ředitel firmy je milý muž, který nesnese bezpráví. Vyhověl proto Moničině poměrně zvláštnímu požadavku. „Nejsem zvyklá se s věcmi příliš párat. Zároveň jsem ale nechtěla s ostatními vyvolávat hádky,“ přiznává se Monika.
V kancelářích, kde Monika pracuje, byla donedávna malá prosklená zasedačka. Příliš ji nevyužívali, protože prostory mají oddělených místností hned několik. Monika o ni požádala jako o svou soukromou kancelář. „Ředitel nejprve nechtěl, že prý by to nebylo fér. Později ale přišel s geniálním nápadem,“ tvrdí Monika. „Dostala jsem novou funkci. Dělám sice to samé co předtím, ale pro ostatní jsem někdo jiný, a mám tudíž právo na vlastní kancelář.“
Monika se přes prosklené dveře může kolegyním jenom smát. Má své soukromí, klid na práci, může si pustit písničky a nikoho tím neruší. Navíc se brzy ukázalo, že šéf k ní projevuje sympatie nejen v pracovním, ale i v osobním životě. „Dneska se jako jeho přítelkyně se soukromou kanceláří můžu smát já jim. A tu zášť jim opravdu přeji,“ dodává Monika.
Autor: Šárka Cvrkalová
