Když mi byly tři roky, přihlásila mě moje maminka na balet. Tehdy jsem z toho ještě neměla pořádně rozum, všechno mi to připadalo zábavné a vnímala jsem to jako parádní dobrodružství. Navíc se mi líbilo, že jsem mohla nosit nadýchané sukýnky a vlasy stočené do drdolu a ozdobené výraznou mašlí. Připadala jsem si jako princezna obutá do piškotů.
Jako dítě jsem se nemohla bránit
Už ve třech letech jsem proto musela několikrát týdně chodit na tréninky, zatímco moji vrstevníci si mohli hrát na hřišti. Tenkrát jsem ale byla příliš malá na to, abych se své matce dokázala postavit. Zpočátku mě chození na balet bavilo, především proto, že jsem mohla nosit ty krásné sukýnky a několikrát do týdne jsem se z obyčejné holčičky proměnila v krásnou princeznu.
Vyslovila jsem přání, že bych se chtěla věnovat něčemu jinému
První zlom přišel, když mi bylo 11. Tehdy už jsem se dostala poměrně vysoko, za což jsem mohla vděčit častým tréninkům a mámině odhodlání mít ze mě tu nejlepší baletku ze všech. Nicméně v té době jsem začínala mít pocit, že bych se také chtěla věnovat něčemu jinému. Proto jsem se mámě svěřila s tím, že bych chtěla s baletem skončit.
Zdroj: 123RF.COM
Živě si pamatuji na výraz v tváři, kterým mě obdařila hned poté, co jsem své dětské přání vyslovila nahlas. Nemusela říct jediné slovo, aby mi okamžitě došlo, že nic takového nepřichází v úvahu. I nadále jsem se proto věnovala baletu, ačkoli jsem k němu začínala mít čím dál větší odpor.
Zdroj: 123RF.COM
Nemohla jsem dělat to, co dělali moji vrstevníci
Máma se upnula k představě, že ze mě jednoho dne bude úspěšná a celosvětově proslulá baletka. Pokud šlo o můj talent, měla jsem velmi slušně nakročeno ke skvělé kariéře, já však stále více toužila po tom, abych mohla žít naprosto obyčejný život, který žili moji vrstevníci.
Když mi bylo 17, místo toho, abych šla s kamarádkami na diskotéku, jsem trénovala v tělocvičně piruety. Zatímco si kamarádi a spolužáci v mém věku užívali život plnými doušky, já znala pouze školu a tréninky baletu. Víkendy jsem netrávila na zábavách, místo toho jsem dojížděla na různé soutěže.
Moje kariéra baletky vyhasla po úrazu
Jedna taková soutěž, kterých jsem za svůj život zažila už stovky, nakonec během pár vteřin ukončila moji nadějnou kariéru baletky. Špatně jsem totiž došlápla a zpřetrhala jsem si vazy, které obklopovaly horní hlezenní kloub v kotníku. Poslední, co si pamatuji předtím, než jsem v důsledku šoku upadla do bezvědomí, je příšerná bolest, která ochromila celé mé tělo.
Verdikt ošetřujícího lékaře zněl jasně. S baletem jsem jednou provždy skončila, protože přetrhané vazy již nikdy nebudou schopny zajistit kotníku dostatečnou stabilitu. Pro mě to byl šok, balet byl totiž jediné, co jsem ve svém životě znala. Na druhou stranu se mi ale ulevilo, konečně jsem si mohla vydechnout a věnovat se také jiným věcem.
Skutečnost, že se již nadále nebudu moci věnovat baletu, daleko více ranila moji matku, které se jako pára nad hrncem rozplynuly veškeré sny a naděje, že jednou budu známá po celém světě. Já jsem ale přesvědčená, že nebýt toho úrazu, nikdy bych se z toho šíleného kolotoče nedokázala vymanit.
Autor: Nikol Kolomazníková
