Na stopaře má každý z nás svůj názor. Někdo nemá problém a náhodného stopaře u silnice klidně sveze, jiný by cizího člověka do auta nikdy nevzal. Věra patřila k těm, kteří čas od času někoho nabrali a svezli, když měli společnou cestu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Její manžel jí za tohle chování vždycky vynadal. Samozřejmě se o svoji ženu bál, Věra mu vždy jen se smíchem oponovala, že už svezla tolik stopařů a nikdy se jí nic nepřihodilo. Po poslední jízdě se stopařem ale změnila názor.
Manžel se vždycky mohl zbláznit, já se mu jen smála
Za svůj život jsem již svezla několik stopařů. Samozřejmě vím, jak se k tomu někteří staví. Takového doslova antistopaře mám dokonce doma.
Můj manžel se vždycky mohl zbláznit, když jsem se mu svěřila, že jsem zase někoho svezla. Já to viděla jako dobrý skutek, on jako hazard se životem.
Vždycky jsem se jeho scénám, které doma dělal, smála a snažila se ho uklidnit, že z toho dělá vědu. Opravdu jsem byla přesvědčená, že svézt tu a tam stopaře, který stojí u silnice a potřebuje pomoc, není riskování života.
Neuposlechla jsem intuici a zastavila neznámému muži
Jednoho dne jsem se vracela od své kamarádky, která mě pozvala k nim na Moravu. Strávila jsem tam víkend a poté se vracela sama zpět domů.
U silnice jsem zahlédla stopaře. Byl to muž, viditelně o něco mladší než já, na zádech velkou krosnu a na ruce typicky vztyčený palec.
Na vteřinu mě napadlo, že bych mu zastavovat neměla. Ale byla to vážně jen vteřina, proto jsem hlas intuice, nebo co to bylo, neuposlechla a zastavila jsem mu.
Poprvé jsem se bála, abych v pořádku dojela domů
Od té doby, co mám řidičák, jsem někomu neznámému zastavila už tolikrát, že bych to asi ani nespočítala. Až s tímto mužem jsem se ale vůbec poprvé bála, abych dorazila v pořádku za manželem a dětmi.
Stačilo pár společně strávených minut v autě a já začala mít nepříjemný pocit. Za dveřmi auta se ten muž zdál v pohodě, celkem sympatický. Jenže když začal mluvit, donutil mě změnit názor.
Nesnažil se mě obtěžovat, jak by možná někdo hádal. Z toho jsem strach neměla, o nic se nepokusil. Mnohem více mě ale děsily jeho podivné řeči, které vedl. Mluvil opravdu hodně zvláštně.
Stopaře už do auta nikdy nevezmu
Svezla jsem toho muže asi dvacet kilometrů, během kterých jsem poslouchala, jak mluví o tom, že člověka může postihnout ďábel, že je potřeba ho odstranit, udělat krvavý rituál.
Celou dobu jsem jen přikyvovala a modlila se, aby co nejdříve vystoupil. Nechal se vyhodit v sousedním městě. Jen co se za ním zavřely dveře, nehleděla jsem nalevo ani napravo a rychle upalovala pryč.
Od té doby jsem se zařekla, že stopaře už nikdy do auta nevezmu. Manžel mi řekl, že jsem se snad konečně poučila. A opravdu. Tenhle zážitek mi otevřel oči.
Autor: Natálie Kabourková
