Anna jako malá toužila hrát si s kamarády, běhat v letním počasí po venku a bavit se. Jenomže místo toho měla neustále plné ruce práce. Své dětství prožila jako otrok, který doma oddře všechnu těžkou práci.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Dnes jsem sice díky tomu typ ženy, co nemusí čekat, až poličku přibije na zeď chlap, protože leccos zvládnu sama, vzpomínky ale bolí,“ vypráví. „A nejvíc ty na dny, kdy po mně otec chtěl věci, kvůli kterým jsem několikrát utíkala z obchodu se slzami v očích a kapsami plnými kradených věcí.“
Záviděla jsem ostatním dětem jejich rodiče
„Vyrůstala jsem jenom s otcem, o matce mi nikdy nevyprávěl. Řekl mi, že od nás odešla po tom, co jsem se narodila,“ píše v e-mailu Anna. „Když jsem byla malá, přišlo mi hrozně fajn, že mě táta bral hodně do lesa, učil mě už v osmi letech zacházet se sekyrou, v deseti jsem dokázala připevnit poličku na zeď nebo si vyrobit luk a šípy z kusu klacku. Nikdy jsem je ale nemohla použít.“
Čím byla Anna starší, tím víc jí docházelo, že si její otec asi přál spíš kluka. „Bylo mi třináct, jiné děti si po škole hrály venku, já ale seděla v dílně a učila se, jak správně zacházet s hoblíkem. Vyrobila jsem spoustu dřevěných mečíků, ale s žádným jsem si nemohla hrát.“
Anna popisuje, že když se jí nedařilo, následovaly někdy fyzické tresty, jindy jenom křičení. „Když jsem se zmínila, že bych si chtěla jít hrát ven s dětmi, otec na mě byl hrubý a tvrdil mi, že pokud se budu zahazovat s ostatními, nikdy ze mě nic nevyroste.“
V patnácti ze mě začal vychovávat zloděje a rváče
„Bylo mi patnáct, když mě otec poprvé poslal do obchodu bez peněz,“ píše v e-mailu čtenářka. „Řekl mi, že sám rodinu neutáhne a musím se naučit být nenápadná, pokud chci jíst. Od toho dne jsem chodila do místního obchodu a vždy jsem si k chlebu, který jsem poctivě koupila, strčila do kapsy jablko nebo nějaké lízátko.
Když jsem ale přinášela domů sladkosti, otec se zlobil, a tak jsem kradla spíš ovoce. Švestky, hroznové víno, co se vešlo do kapes. Za to mě pak doma chválil a pouštěl mě ven, třeba se projet na kole.“
Další zlo ale nastalo, když začaly děti Annu šikanovat. „Ve škole mě neměl nikdo rád. Byla jsem divná, protože jsem byla holka, co se zajímá jen o dřevo a chlapskou práci. Ostatní se mi smáli. Otec mi na to řekl, že bych se měla naučit bránit. Na pytli se slámou mi pak ukazoval, jak se boxuje.“
Anna naštěstí nikdy nevyužila to, co ji otec v tomto ohledu učil. „Dospěla jsem sice za posměchu ostatních, ale po čase jsem se odstěhovala a našla si muže. Jsem teď ženská od rány. S otcem se nebavím, protože vím, že to není dobrý člověk. Možná se ani nevidím, že mu máma utekla.“
Na druhou stranu ale čtenářka přiznává, že je ráda za to, co se jako mladá naučila. „Možná nejsem typická ženská, ale můj muž mě teď právě proto miluje. Alespoň k něčemu byla otcova tvrdá škola dobrá.“
Autor: Šárka Cvrkalová
