Když Lucii její manžel letos na jaře požádal, zda by si k sobě mohli vzít jeho tatínka, souhlasila. Dobře totiž věděla, že jeho tatínek žije sám a že se po smrti manželky cítí hodně sám. To však netušila, jaké potíže společně s tatínkem přijdou.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Manželův tatínek žil tři roky sám – před třemi lety totiž tchyně zemřela. Ačkoli tvrdil, že je v pohodě a všechno zvládá, bylo na něm často vidět, že si sám v prázdném bytě neví rady. A byla tu ještě jedna věc…
Zpočátku všechno fungovalo skvěle
Několik prvních týdnů všechno probíhalo naprosto báječně. Manželův tatínek jako by ve společnosti nás a našich dětí pookřál.
Dokonce se zapojoval do prací na zahradě. V létě tak trávil hodně času venku, kde se staral o záhony, dokonce se snažil i sekat trávu, ačkoli sekačka na něj přeci jen byla trochu moc.
Ruku k dílu přidával i doma. Občas umyl nádobí nebo uvařil svoje vyhlášené kuře, které se zesnulou manželkou vařili společně skoro každou neděli k obědu.
Začala jsem si všímat jeho podivného chování
Postupem času jsem si začala všímat, že se manželův tatínek začíná chovat jinak. Stále více času totiž trávil ve svém pokoji, který jsme pro něho uvolnili.
Kdyby byl jen uzavřený v místnosti, to bych ještě chápala. Třeba jen procházel určitým obdobím, možná mu chyběla žena.
Jenže já si všimla ještě něčeho a začala jsem se o tatínka bát. Nikdy předtím tohle nedělal. Možná to tak nevypadalo, ale já se bála, že mu to začne přerůstat přes hlavu.
Svěřila jsem se manželovi. Ten se tátovi bojí cokoli říci
Jsem přesvědčená, že tchán hromadí věci. Zpozorovala jsem to už před několika týdny, kdy jsem viděla, jak se mu v pokoji začínají kupit nejrůznější věci.
Postupem času se to začalo horšit. K němu do pokoje nechodím, ctím jeho soukromí, ale když jde třeba na toaletu nebo do koupelny a nechá otevřené dveře, jsem hrůzou bez sebe z toho, co tam vidím.
Svěřila jsem své obavy manželovi, ale ten mi odmítl pomoci. Odjakživa má ze svého táty určitý respekt a bojí se mu něco říci.
Navíc má strach, že by se chtěl třeba odstěhovat a my bychom ho pak neměli pod dozorem.
Bojím se, kam až tohle povede
Tchánovo hromadění věcí pokračuje vesele dál. V pokoji se mu postupně kupí další a další věci, které nepotřebuje, nepoužívá, ale z nějakého důvodu je nechce vyhodit.
Mám strach, kam až to zajde, pokud manžel nesebere odvahu a nezačne to řešit. Já sama se do toho pustit nemohu, mám k jeho tatínkovi úctu a vím, že mě by neposlechl.
Nerada bych se dívala, jak se pohřbívá zaživa, ale bohužel to k tomu spěje. Pomalu, ale jistě se brzy zaskládá zbytečnostmi. Jsem z toho nešťastná.
Autor: Nikol Kolomazníková
