Smrt rodičů zasáhne každé dítě, ať už jsou jejich vzájemné vztahy jakékoli. Olina nejdříve vlivem nemoci přišla o tatínka. O pět let později odešla z tohoto světa i její maminka.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Olině tak po smrti rodičů zůstal už jen bratr. S tím však nikdy dobře nevycházela a jen co jí to život umožnil, přerušila s ním kontakty. Netušila však, jak moc s kartami osudu po smrti zamíchají jejich rodiče.
O všechno jsem se postarala já. Bratr nehnul ani prstem
Když před sedmi lety zemřel tatínek, vzala jsem výdaje spojené s jeho pohřbem na sebe. Maminka se sice nabídla, že má naspořeno, ale mně bylo hloupé vzít si od ní byť jen korunu.
Tenkrát jsem přešla skutečnost, že mého bratra ani nenapadlo, že by se nějakým způsobem zapojil. Nic jiného jsem od něho ani nečekala.
Před rokem zemřela maminka. Ani tehdy jsem nečekala bratrovu pomoc a jeho ani nenapadlo, že by vůbec pomoci měl. Proto jsem i maminčin pohřeb platila ze svého.
Při čtení závěti se mi udělalo mdlo. Nevěřila jsem, že to rodiče mysleli vážně
Věděla jsem, že rodiče sepsali závěť, která se měla číst asi měsíc a půl poté, co maminka z tohoto světa odešla.
Na čtení závěti jsem byla v podstatě jen já s manželem a můj bratr společně se svojí tehdejší přítelkyní. Jméno jsem neznala, střídal je doslova jako ponožky.
Jakmile advokát ze závěti přečetl, že mi rodiče odkázali jejich dům, ve kterém jsem vyrůstala, zahřálo mě to u srdce. Moje pocity se ale změnily v okamžik, kdy advokát dodal, jakou to má podmínku. Tehdy se mi udělalo mdlo.
Rodiče mi odkázali dům. Mělo to ale háček
Rodiče samozřejmě věděli, jaké vztahy mezi sebou s bratrem máme. Jako malé dítě mi nedal nic zadarmo, šikanoval mě a nic se na tom nezlepšilo ani v dospívání.
Už v té době jsem se ho stranila, a jakmile jsem mohla, z rodinného domu jsem se odstěhovala. S bratrem jsem přerušila veškeré kontakty. Nechtěla jsem s ním mít nic společného.
O to více mě zasáhlo, když v závěti stálo, že se na mě dům přepíše jen tehdy, kdy budu souhlasit s tím, že v něm bude mít můj bratr břemeno na dožití. Takovou podmínku jsem vážně nečekala.
Nechci se vzdát domu po rodičích. Ale…
Manžel je nadšený, že zdědím dům, protože to vidí jako super způsob, jak se zajistit po finanční stránce. Já ale nechci mít nic společného s bratrem.
Na jednu stranu se nechci vzdát domu po rodičích, protože to je vzpomínka na ně a zároveň krásné gesto, že na mě po smrti mysleli. Na stranu druhou si neumím představit, že se tam jednoho dne bratr nastěhuje a opět budeme bydlet společně.
Neumím se rozhodnout, je to pro mě strašně těžké.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Z příběhu Oliny vyplývá zjevné nepřátelství k jejímu bratrovi. Je však její bratr skutečně tak hrozný člověk, jakým ho vykresluje? Není její pohled na něj přeci jen poněkud zkreslený? Nemá na něj skutečně jedinou dobrou vzpomínku? Jejího bratra neznáme a je vskutku možné, že je a vždy byl takovým monstrem, které z něj Olina dělá. Je to však vysoce nepravděpodobné.
Někdy si s sebou neseme své upevněné postoje a přesvědčení již z dětství a držíme se jich až do dospělosti. To, co nám však sloužilo dobře jako dítěti, nám může být spíše na škodu jako dospělému člověku.
Každý z nás má důvody, proč se chová tak, jak se chová. Je až nebezpečně snadné vypěstovat si odpor či znechucení k někomu, kdo dělá něco, co se nám příčí nebo nám ubližuje a naprosto ho dehumanizovat a zredukovat takového člověka na jediný hanlivý pojem. Nikdo z nás však není perfektní, každý máme své dobré i špatné stránky a dobré i špatné dny.
Z čeho tedy pramení Olinino znechucení? Jaké konkrétní věci její bratr dělal, které se jí nelíbily? Nemůže být záměr zesnulých rodičů, aby jejich děti spolu vycházeli, určitou příležitostí začít znovu? S tématem jako je toto, může být prospěšné, když takový člověk vyhledá pomoc a radu psychologa či jiného odborníka.
