Stačila jedna věta a Tereze se z očí začaly kutálet slzy velké jako hrachy. Právě procházela těžkým obdobím a její tchyně ji svým proslovem úplně dorazila. Ani po několika měsících Tereza nemůže dostat její slova z hlavy. Kdykoli si na ně vzpomene, rozpláče se.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Tereze se bohužel přihodilo něco, co se naneštěstí stalo mnoha ženám před ní. Každá z nich takovou zkušenost vstřebává po svém. I Tereza se o to snažila, ale maminka jejího manželka jí to ani v nejmenším neusnadnila.
Čtyři roky se nám nedařilo
S manželem jsme se čtyři roky pokoušeli o miminko. Nedařilo se, těhotenské testy byly měsíc co měsíc negativní a my dva jsme byli stále nešťastnější.
Dvakrát jsem byla těhotná a dvakrát šlo bohužel o zamlklé těhotenství. Už tyhle dvě zkušenosti mi na psychické stránce nepřidaly, něco mnohem horšího ale mělo teprve přijít.
Když jsem konečně otěhotněla a miminko se udrželo, byli jsme s manželem štěstím bez sebe. Přečkali jsme první tři kritické měsíce a poté se o tuhle novinku podělili s našimi rodinami.
Když mi to lékař pověděl, puklo mi srdce
Byla jsem na kontrole v šestém měsíci. Nepředpokládala jsem žádné špatné zprávy, všechno bylo doposud v nejlepším pořádku. Pak ale přišel šok.
Lékař mi oznámil, že se moje dítě přestalo vyvíjet a přestalo mu tlouct srdíčko. Nechápala jsem, co mi to povídá, tohle prostě slyšet nechcete.
Vysvětlil mi, že tohle se bohužel někdy stane, vyslovil, že je mu to velmi líto, a když mi plánoval termín do nemocnice, cítila jsem, jak mi žalem puklo srdce.
Na tenhle zážitek nikdy nezapomenu
Miminko jsem musela porodit. Neumím ani slovy popsat, co jsem prožívala. Byla jsem na to sama, manžel mě nedokázal podpořit a já se na něho zase nedokázala zlobit.
Na ten zážitek do smrti nezapomenu. Cítila jsem se příšerně, tak moc mě to bolelo. Ještě nikdy mi nebylo tak špatně – jak fyzicky, tak psychicky.
Její slova mě ranila. Rozbrečela jsem se
Celá rodina kolem mě našlapovala po špičkách. Uvědomovali si, že je to pro mě neskutečně těžké, a všichni byli velmi empatičtí. Až na tchyni.
Nikdy jsme spolu neměly kdovíjaké vztahy, ale potom, co mi řekla, jsem ji definitivně odepsala. Když k nám asi čtrnáct dní poté, co jsem se vrátila z nemocnice, přišla, nedokázala pochopit, že jsem pořád ubrečená.
Když mi řekla, že s tím nadělám a že si udělám děcko další, neskutečně mě ranila. Začala jsem brečet, doslova jsem se zajíkala, tak moc mě to bolelo. Dívala se na mě nechápavě, kroutila hlavou, než ji manžel vyprovodil z našeho bytu.
Na její slova nikdy nezapomenu. Skončila pro mě.
Autor: Nikol Kolomazníková
