V květnu roku 1945 se v německém městě Demmin dobrovolně zabily stovky lidí. K sebevraždám došlo během masové hysterie, kterou vyvolala zvěrstva páchaná vojáky Rudé armády, kteří plenili město, znásilňovali ženy a vraždili jeho nevinné obyvatele. Přestože se odhady počtu obětí liší, jedná se o největší masovou sebevraždu v historii Německa.
Teror a strach donutily obyvatele města vzít si život. Než aby po hrůzách končící druhé světové války čelili sovětským vojákům, kteří plenili město, společnou sebevraždu spáchaly celé rodiny.
Německý historik Florian Huber k událostem řekl: „To, co se stalo v Demminu se dělo na mnoha dalších místech po celém Německu. Byla to největší masová sebevražda v celé naší historii.“
Sebevraždy po celém Německu
Jen v Berlíně si vzalo život sedm tisíc lidí a mnoho dalších tisíc po celé zemi. Bohužel přesná čísla už se nikdy nedozvíme. Počet sebevražd v Demminu je odhadován na 1200, ale číslo může sahat až 2500 obětí.
Poslednímu přeživšímu masové sebevraždy v Demminu, Karlu Schlosserovi, bylo tehdy pouhých sedm let. Vzpomínal, jak si stovky lidí z jeho města raději vzaly vlastní život, než aby po válce padly do rukou ruské armády pochodující na Berlín, když se zhroutila Hitlerova Třetí říše.
Raději se zabili, než aby je Rusové zajali
Vyprávěl, jak jeho matka měla v rukou břitvu a byla připravená zabít jeho, bratra, dědečka a poté sebe ve strachu ze zajetí Stalinovou Rudou armádou. Nemůže zapomenout na hrůzu, když se jednoho dne probudil a viděl mnoho lidí z jeho rodného města utopených v řece nebo oběšených na stromech.
Se svou matkou, prarodiči a praprarodiči bydlel přímo v centru města. Když byl Demmin ostřelován sovětským dělostřelectvem, utekli do lesů, kde se nějakou dobu schovávali.
Přeživší z města jim pak vyprávěli, jak ruská armáda narazila na místní sklad alkoholu a posilněna jím i vztekem tři dny drancovala celé město. Každý, kdo se pokusil útoky zastavit, byl chladnokrevně zastřelen. Nakonec zapálili dvě třetiny města. Ženy, které znásilňovali, považovali Rusové za jakousi válečnou odměnu.
Pozadí demminské události
V roce 1945 žilo v Demminu asi šestnáct tisíc lidí. Nacističtí představitelé, policie, Wehrmacht a mnoho obyvatel sice opustili město ještě před příchodem Rudé armády, ale do Demminu se uchýlilo mnoho uprchlíků z východu.
Před vstupem Rudé armády do města se sice Sověti s nacisty pokoušeli vyjednávat, ale Němci ruské vyjednavače zastřelili. Prchající vojáci Wehrmachtu pak po vstupu Rudé armády do města vyhodili do vzduchu mosty přes řeky Peene a Tollense, které obtékají město na severu, západě a jihu. Tím sice zablokovali další postup Rudé armády, uvěznili ji však ve městě spolu se zbývajícími civilisty.
Odveta sovětské armády
Přestože obyvatelé města vyvěsili na mnoha budovách bílé prapory, někteří „fanatici“, především pak členové Hitlerjugend, začali na sovětské vojáky střílet. Rozčílené sovětské jednotky, často posilněné alkoholem, pak rabovaly a vypalovaly město, znásilňovaly ženy a popravovaly německé muže. Tato hrůza trvala celé tři dny a zničeno při ní bylo téměř osmdesát procent Demminu.
Akty čirého zoufalství
Konání Sovětů, spolu se strachem ze zvěrstev rozdmýchaných již dříve nacistickou propagandou, vyvolalo mezi obyvatelstvem masovou paniku. Mnoho místních i rodin uprchlíků z východu se rozhodlo společně zabít.
Stříleli se do hlavy, podřezávali si žíly, požívali jed, jiní se oběsili či raději utopili v řekách. Mnoho zoufalých žen nejprve utopilo své děti, poté zabily sebe, jiné vcházely do řek s dětmi v náručí a kameny v batohu.
Ne každý případ sebevraždy se povedl napoprvé. Rodiče utopili své děti a sami se utopit nedokázali. Dávky jedu smrtelné pro děti na dospělé nefungovaly. Poté, co se některým nedařilo utopit v řece, šli se oběsit. Mnohým z nich se také v činech zoufalství snažili zabránit sovětští vojáci – vytahovali sebevrahy z řeky či ošetřovali pořezaná zápěstí.
Město plné mrtvých
Po třech dnech se přeživším naskytl pohled na město hrůzy. Mrtvoly plavaly v řekách či byly vyvrženy z řek. Ležely v parcích, na zemi, na lavičkách. Na stromech viseli oběšenci. V masových hrobech bylo pohřbeno 900 těl, ale mnoho lidí zůstalo nepohřbeno a jejich těla stále plavala v řekách.
Pravda o událostech až po pádu komunismu
Za komunistického režimu byla tato událost pečlivě zatajována. Masové hroby se záměrně nechávaly zarůst. Oproti tomu byl v centru Demminu vztyčen obelisk na památku sovětských vojáků, kteří v oblasti zemřeli v důsledku válčení a hladomoru.
Ještě v roce 1989 byli ze zvěrstev a zničení města obviňováni nacisti, „kteří se za Sověty vydávali“. Mlčení bylo prolomeno teprve po pádu komunismu v Německu, kdy celou událost konečně popsali očití svědci i současná demminská kronikářka.
Zdroj: en.wikipedia.org, mirror.co.uk
Autor: Michaela Pauerová
