Lepra, jinak známá také jako malomocenství, je nemoc, která je přenosná pouze ve velmi vzácných případech a dnes již velmi dobře léčitelná. Přesto z ní máme strach a lidem s tímto onemocněním se vyhýbáme.
Možná je to způsobeno historií. Dříve byla lepra jednou z nejnebezpečnějších nemocí s děsivým průběhem. I když dnes již víme mnohé, někteří lidé mají stále za to, že jde o smrtelnou infekci přenášenou z člověka na člověka.
Inkubační doba je velmi dlouhá
Člověk s leprou velmi dlouho nemusí tušit, že ji skutečně má. Inkubační doba nemoci je totiž až osm let. Lepra je nemoc napadající lidské buňky.
Projevuje se silnými kožními problémy, které ve své hnisavé formě mohou být nakažlivé, to je ovšem zhruba jednoprocentní šance.
V pozdějších fázi lepry se člověku dělají výrony na rukou a nohou, deformují se mu některé části svaloviny, postižený ztrácí cit v končetinách. Později může dojít k poruše zraku či oslepnutí.
Vše se dá ale v současné době zastavit již v zárodku. Lepra je totiž poměrně snadno rozpoznatelná a jednoduše léčitelná antibiotiky.
Obvykle se pozná již při kožních problémech a k dalším jejím fázím už nemusí vůbec dojít. Dříve tomu tak ale nebylo.
Nevěřili, že si to člověk nezasloužil
Do počátku 20. století antibiotika neexistovala.
Člověk s leprou tak byl odsouzen k tomu, aby bylo jeho tělo postupně nemocí znetvořeno, a on nakonec zemřel v bolestech, navíc osamocen, protože se ho ostatní báli.
Proto lidé dříve věřili, že se jedná o boží prokletí. A to nejen v Evropě, ale i v Americe a Asii.
Hinduisté dokonce tvrdili, že se o lepře mluví v některých jejich náboženských textech.
Nikdo totiž nevěřil tomu, že by člověk mohl být takto zoškliven a umírat pomalou a bolestivou smrtí, kdyby si to nezasloužil.
Částečně z toho důvodu, částečně ze strachu z nakažlivosti tak oběti malomocenství umíraly velmi osamoceny.
Pořád se jí bojíme
Dnes již málokdo věří, že jde o prokletí bohy.
Přestože ale víme, že lepra není téměř vůbec nakažlivá a je velmi snadno léčitelná, z nějakého důvodu se lidí s tímto onemocněním bojíme.
Jde možná o důkaz toho, že si stále z historie něco bereme.
Autor: Šárka Cvrkalová
