Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. Důkazem je dojemný filmový snímek o věrném psovi a jeho páníčkovi, při kterém nezůstane jediné oko suché.
Vysokoškolský profesor Parker jednoho dne na nádraží našel v bedýnce štěně plemene Akita Inu, které vypadlo z přepravního vozu. Původně hledal Hačikóvi jiného pána, ale nakonec si pes jeho srdce získal a začal se psát příběh té nejčistší lásky.
Na filmovém plátně ve snímku zazářil vedle chlupatého hrdiny Richard Gere. O psí roli se dělili tři pejsci, jednoho z nich si po skončení natáčení adoptoval trenér, který psy pro film trénoval.
Film z roku 2009 nebyl prvním, který byl o věrném pejskovi natočen. V roce 1987 už vznikl japonský film Věrný pes Čiko.
Příběh byl inspirován skutečnou událostí
Skutečný pes Hačikó se narodil na japonské farmě v roce 1923. Krátce po narození štěně putovalo do Tokia za novým majitelem, kterým se stal profesor zemědělské fakulty Hidesaburó Ueno.
Začátky soužití nebyly růžové, protože štěně bylo zanedbané a profesor ho nechával spát v dekách uvnitř domu, což tehdy nebylo zvykem.
Zdroj: Shutterstock
Věrný pes svého páníčka každý den doprovázel na vlakové nádraží a večer ho přišel vyzvednout. Stejně tomu bylo i 21. května 1925 ráno, ale bohužel večer se milovaný páníček nevrátil. Během přednášky totiž zkolaboval a náhle zemřel.
Se smrtí páníčka se pes nikdy nesmířil
Pes Hačikó ale tento fakt nepřijal a na svého pána i tak chodil každý den čekat na nádraží. Rodina profesora se rozhodla z Tokia odstěhovat a psa nechali u příbuzných.
Hačikó stále chodil na nádraží, kde mu dokonce zaměstnanci železnic vybudovali malý přístřešek a dávali mu najíst. Téměř deset let čekal věrný pes na svého pána. 8. března 1935 byl na nádraží nalezen mrtvý a navždy odešel za svým pánem.
Celé Japonsko tehdy truchlilo. Na tento den byl vyhlášen státní smutek a Hačikó se stal symbolem věrnosti. Na nádraží Shibuya Station, kde deset let čekal, má bronzovou sochu.
Mrtvého psíka dokonce nechali vycpat a je dodnes k vidění v národním technickém muzeu v Tokiu.
Autor: Karolína Stoczková
