Dina Sanichar: Vlčí chlapec jedl pouze syrové maso. Někdy žvýkal kosti, aby si nabrousil zuby

od Dominika Jandorová
2 minuty čtení
dino sanichar
Zdroj: cropped from materials provided by the Rijksmuseum, Public domain, via Wikimedia Commons

Pokud nás historie lidské evoluce něco naučila, pak to, že se lidé dokážou docela dobře adaptovat na nevhodné podmínky. Ačkoli se přežití na této planetě časem jistě usnadnilo, příběhy „vlčích“ dětí nám připomínají naše kořeny.

„Vlčí“ děti vyrůstaly v izolaci od lidské společnosti. I když později dojde ke kontaktu s lidmi, mají často problém naučit se lidskou řeč a chování. Zatímco některé „děti divočiny“ jsou schopny dělat pokroky, jiné mají problém sestavit i celou větu.

Fenomén vlčích dětí je velmi vzácný, neboť za celou historii lidstva je známo pouze asi 100 případů. Některé z těchto příběhů ukazují, jak jsme jako živočišný druh tvární, zatímco jiné odhalují, jak životně důležitý je kontakt s lidmi v raných letech našeho života.

Všechny tyto případy však zkoumají odolnost lidstva tváří v tvář opuštění a tomu, že je nuceno se o sebe postarat samo. Jedním z hrdinů těchto smutných životních příběhů byl také Dino Sanichar.

Komunikace byla takřka nemožná

Podle webu All That’s Interesting nalezli v roce 1867 lovci v indické džungli v Uttarpradéši šestiletého chlapce. Dítě převezli do misijního sirotčince Sikandra ve městě Agra. Zde také dostal jméno Sanichar, což v urdštině znamená „sobota“, protože právě v tento den byl nalezen.

Na základě Dinova chování lidé usoudili, že ho zřejmě vychovávala vlčí smečka. Chlapec lezl po čtyřech, komunikoval za pomoci vrčení a vytí a nerozuměl lidské řeči ani gestikulaci.

Ačkoli se ho misionáři pokoušeli naučit znakovou řeč ukazováním, brzy bylo jasné, že to se Sanicharem bude těžké. Koneckonců vlci nemají prsty, proto nejsou schopni ukázat vůbec na nic. Sanichar tedy nejspíš vůbec netušil, co misionáři dělají, když ukazují prstem.

Sanichar přijímal jako potravu pouze syrové maso, a někdy dokonce žvýkal kosti, aby si nabrousil zuby. Tuto dovednost se zjevně naučil v divočině.

Mezi lidi nikdy nezapadl

Přesto Sanichar dokázal během pobytu v sirotčinci udělat určitý pokrok. Naučil se chodit vzpřímeně, sám se oblékat a jíst z talíře (i když k jídlu vždy před konzumací přičichl). Snad nejlidštější vlastností, kterou si osvojil, bylo kouření cigaret.

Ale navzdory pokrokům, které udělal, se Sanichar nikdy nenaučil lidskou řeč ani se plně nepřizpůsobil životu mezi ostatními lidmi v sirotčinci. Nakonec zemřel na tuberkulózu v roce 1895, když mu bylo pouhých 35 let.

Zdroj: All That’s Interesting, OnlyMen, History Defined

Autor: Dominika Jandorová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články