Život vám často změní jedna jediná událost. V mém případě se všechno zhroutilo s úrazem, který mi zničil život. Jsem sice optimista a samozřejmě se nevzdávám, život mi ale neusnadňují ani úřady, ani můj přítel.
Je to už půl roku, co jsem odkázána na invalidní vozík. Je mi třicet tři let a samozřejmě pro mě tím život nekončí. Po úrazu páteře jsem ochrnula na obě nohy a bohužel se tím pro mě změnilo strašně moc věcí.
Musela jsem změnit zaměstnání
Logicky. Dělat sportovní poradkyni z vozíku opravdu nejde. Jelikož vlastně lidem pouze doporučuji cvičební techniky či vhodnou stravu, myslela jsem zprvu, že se nic nezmění. Lidé ovšem k někomu, kdo se sám nemůže hýbat rychle ztratí důvěru. Po nějaké době jsem si našla práci přes internet. Radím těm, kteří o mém postižení nevědí přes nejrůznější chaty, píšu sportovní články. To mě ale samozřejmě psychicky vyčerpává, protože radím ostatním o věcech, které já už v životě dělat nebudu.
Velký problém nastal s bydlením
Zdroj: 123RF.COM
Jelikož bydlím ve čtvrtém patře a naše bytovka nemá výtah, musela jsem se dočasně přestěhovat ke kamarádce. Schody mi nikdy nevadily a měla jsem radost, že každý den udělám něco pro zdraví už jen tím, že půjdu z práce a zase do práce.
Nyní ale okupuji kamarádku, které se snažím každý měsíc alespoň trochu přispět na to, že se o mě v podstatě stará. Sháním si samozřejmě bydlení, ale jelikož hledám něco s bezbariérovým přístupem a zároveň kvůli změně práce nemám příliš peněz, jde to jen složitě.
S přítelem si „dáváme pauzu“
Po mém úrazu se o mě staral a dělal, co mohl, abych byla šťastná. Díky psychickému vyčerpání ale se mnou bylo k nevydržení a tak mi asi před měsícem řekl, že by asi bylo lepší o všem popřemýšlet samostatně – každý sám za sebe. Nerozešli jsme se, ale delší dobu se nebavíme a já večer co večer přemýšlím, zda by se ke mně vrátil, kdybych mu zavolala. Odhodlávám se k tomu, nejdřív ale chci vyřešit své ostatní problémy, abych mu mohla jeho péči a lásku dostatečně opětovat.
Úřady slibují, ale žádné podpory se stejně nedočkám
Řešila jsem svůj problém s veškerými úřady a institucemi. Sháněla příspěvek na bydlení, možnost nějakého státního bytu, příspěvek na speciální auto, bez kterého se nyní neobejdu. Měla jsem spoustu nadějí, ale nakonec se všechny ukázaly jako falešné. Z mojí pojistky sice nějaké peníze po úrazu byly, ale sotva stačí na to, abych se vzpamatovala a začala žít jako plnohodnotný člověk.
Momentálně hledám nějakou kvalitnější práci, která by se dala vykonávat z domu a zabezpečila mě finančně alespoň natolik, abych nemusela zneužívat kamarádku. Ona sice tvrdí, že alespoň nebydlí v garsonce sama, ale přesto vím, že jí přidělávám tunu starostí. Jediné, co mi nyní zbývá je optimismus, naděje v lepší zítřky a láska k mému příteli, kterého snad brzy získám zpět.
Autor: Šárka Cvrkalová
