Každá žena chce být krásná, i když ideál krásy se neustále mění a dost možná jej nikdy nikdo nedefinoval tak, aby se i krása líbila všem. Přesto pro tento ideál mnoho žen i mužů riskuje svoje zdraví a leckdy i život.
Petra nikdy nebyla baculka. Naopak od puberty, kdy povyrostla, se pyšnila plochým bříškem a dlouhýma štíhlýma nohama, které jí záviděly i dobré kamarádky. Velký stres ale v dospělosti poznamenal i její tělo a Petra se s tím jen těžko vyrovnávala.
Tělo jako moje zbraň
Naše rodina byla vždycky sportovně založená. Moji rodiče se poznali na beachvolejbalovém kurtu a ke stejnému sportu pak přivedli i mě a bráchu. Zamilovali jsme se do „beache“ stejně jako oni a trávili jsme každou volnou chvíli tréninkem.
V pubertě jsem docela hodně vyrostla a pro moje rodiče to byl další důvod, proč mě motivovat k závodnímu hraní. S parťačkou Terezou jsem jezdila na turnaje tak často, jak jen to šlo, a na mém těle bylo tohle všechno samozřejmě vidět.
Všichni mě znali jako tu štíhlou, dlouhonohou a ustavičně opálenou holku, která je v perfektní kondici. Neváhala jsem svůj vzhled využívat ve svůj prospěch a svoje dospívání i studium na vysoké škole jsem prožila pod heslem „Hezké holky mají všechno jednodušší!“.
Zvykla jsem si na to, že vypadám tak, jak vypadám, a moje sebevědomí se o to pořádně opíralo. Neviděla jsem v tom problém a neuměla jsem si představit, že bych měla vůbec někdy vypadat jinak. Jenže, jak se říká, člověk míní, pánbůh mění.
Stres se na mě podepsal
Už nějaký čas po škole a nasbírání prvních pracovních zkušeností jsem zamířila do velké zahraniční firmy, od které jsem si slibovala přímo raketovou kariéru. To se mi zpočátku dařilo plnit, ale velmi rychle jsem zjistila, že tady mi moje postava a úsměv už tolik nepomohou.
Práce bylo opravdu hodně a já chtěla obstát. Pracovala jsem i dvanáct hodin denně, obědy jsem odbývala a vynahrazovala si jídlo večer. To, že postupně dopnu méně a méně kalhot i sukní jsem dlouho přehlížela a vždy si jen narychlo pořídila o číslo větší oblečení.
Do roka a do dne jsem se v zrcadle nepoznávala. Přibrala jsem za tu dobu dvanáct kilo a cítila jsem se, jako kdyby to bylo alespoň sto dvacet. Přítel, rodiče i kamarádi mi neřekli nic špatného, ale já měla pocit, že se na mě každý dívá jako na příšeru. Styděla jsem se najednou před partnerem svlékat a potěšení z intimity už jsem si jen matně pamatovala. Moje sebevědomí bylo na nule a nakonec to začalo být vidět i v práci. Dělala jsem chyby a kvůli jedné takové chybě mi museli odebrat i jeden velký projekt, na kterém jsem pracovala. Rozhodla jsem se, že s tím prostě něco udělám.
Nakoupila jsem haldy zeleniny, pečlivě si chystala krabičky a do práce i z práce jsem běhala. Pořád mi ale nedocházelo, že když budu dál pracovat a tlačit na sebe tak, jako dosud, moc se toho nezmění.
Po měsíci takového urputného snažení jsem viděla jedinou změnu – bolela mě kolena i záda a měla jsem špatnou náladu ještě víc než dřív.
Nebuď na to sama
Všechno se zlomilo jeden večer, kdy jsem opět běžela z práce domů. Vybíhala jsem právě schody na kopec, přes který vedla cesta k nám, a cítila jsem se už opravdu unavená. Měla jsem pocit, že se mi i za běhu klíží oči a věděla jsem, že příliš nedávám pozor. Vymstilo se mi to naštěstí až na posledním schodu, o který jsem zakopla a rozplácla se jak široká, tak dlouhá. Bolelo to a bylo mi trapně. Ležela jsem tam a připadala si jako tlustý a neobratný hroch.
„Počkej, pomůžu ti,“ ozval se nade mnou ženský hlas. Moje zachránkyně si něco odložila na zem vedle mě – zahlédla jsem barevnou lahvičku s nápisem Nepetka na víčku. Pomohla mi se posadit a pak se usadila na schod vedle mě. „Začínáš s běháním?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a pak jsem jí odvyprávěla svůj příběh. Od volejbalu až do kanceláře. Žena vedle mě chápavě pokyvovala, a když jsem skončila, představila se jako Kamila a vysvětlila mi, že je fitness trenérka a zajímá se i o výživové poradenství. Nabídla mi, že budeme běhat spolu a že se společně podíváme i na můj pracovní i stravovací režim.
Čas najít samu sebe
Kamča si mě vzala do parády se vším všudy. Nastavila mi jídelníček takový, že jsem byla schopná si připravovat jídlo i do práce. Důrazně se mnou probrala, jak si nastavit pracovní a volný čas. A každý druhý den jsme společně klusaly naším parkem a vybíhaly schody, kde jsem ji potkala. Asi jako první člověk na světě mě naučila dodržovat i pitný režim – vysvětlila mi, že bez něj to nepůjde, ale i na tohle měla skvělou vychytávku. Skládací ekolahvičku Nepetku, které jsem si všimla už tenkrát „vleže“.
Nepetka byla třešnička na dortu mého snažení. Byla nádherná, a jako kdyby mi každý pohled na ni zase vracel moje ztracené sebevědomí a dodával chuť na sobě pracovat.
Mám za sebou půl roku práce a odložených pět kilo z celé té váhy, kterou jsem na sebe nabrala. Cítím se ale paradoxně líp než kdy předtím.
Baví mě objevování, v čem se cítím dobře, a užívám si, že poprvé v životě nemám svoje tělo jako zbraň a výhodu, ale jako nejlepšího přítele, o kterého se učím s láskou pečovat.
Autor: redakce
