Až donedávna jsem mohla s klidným svědomím tvrdit, že životem proplouvám docela hladce bez větších problémů. Jasně, osud každému z nás tu a tam postaví do cesty nějakou překážku a záleží jen na nás, jak se s výzvou popasujeme. I mně život postavil před nelehký úkol.
Začalo to nenápadně
Jednoho dne jsem si na zápěstí objevila malou bouličku. Zpočátku jsem jí nevěnovala pozornost, protože mě nikterak neomezovala. Za několik týdnů se ale boulička zvětšila, což už mi nedalo, a proto jsem se rozhodla vyrazit k lékaři. Bylo to v pátek odpoledne a já podle lékařova otráveného obličeje usoudila, že jdu nevhod. Na ruku se mi podíval, protočil oči a oznámil mi, že je to jenom ganglion. Pokud by mi boulička po estetické stránce nějak vadila, mám si prý zajít na ortopedii, kde mi ji s největší pravděpodobností vyříznou. Nějak víc se se mnou dál a nebavil, napsal mi zprávu a poslal mě domů.
Vyklubal se z toho zánět
Ruka mě ale bolela čím dál více. Stále jsem však měla v hlavě doktorova slova, že ganglion není nikterak nebezpečný, proto jsem bolest dlouhé týdny přecházela. Asi za tři měsíce mě ale manžel odvezl k jinému lékaři, který jasně zkonstatoval, že mám v ruce rozvinutý zánět. Jelikož jsem cukrovkářka, léčba mi nezabírala a zánět dále postupoval. Jednoho rána jsem se probudila a zděsila jsem se, když jsem si všimla, že mi zčernala polovina malíčku. Okamžitě jsem spěchala k lékaři, který pro mě měl špatnou zprávu: dlouhodobý zánět hluboce napadl kosti. Jeho následující slova si v hlavě přehrávám stále dokola: pokud nebudete souhlasit s amputací, zánět se ještě více zhorší, což by mohlo vést k rozšíření zánětlivých ložisek do celého těla a vzniku dalších komplikací.
Zdroj: 123RF.COM
Najednou jsem byla bez ruky
Pokud to člověk nezažije na vlastní kůži, nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že se to může stát i jemu. Taky jsem byla taková. Po lékařově verdiktu všechno nabralo rychlý spád a za několik týdnů jsem byla bez levé ruky – konkrétně jsem přišla o celou dlaň.
Můj život se otočil vzhůru nohama. Nebudu lhát a nebudu hrdinsky tvrdit, že jsem se s tím okamžitě smířila. Spíše naopak. Dlouhé týdny mi trvalo, než jsem si skutečně uvědomila, že opravdu nemám ruku. Najednou jsem se musela naučit žít jen s jednou rukou, což pro mě nebylo vůbec jednoduché.
Rozhodla jsem se, že to nevzdám
Pár týdnů po operaci se o mě začala pokoušet deprese. Propadala jsem negativním myšlenkám a kolikrát sama sobě říkala, že můj život přestal mít smysl. V těch chvílích mi byl největší oporou můj manžel. Dal mi jasně najevo, že je pořád tolik důvodů, pro které se rozhodně vyplatí žít, a neustále mi opakoval, že to nemám vzdávat. A tak jsem si řekla, že ho poslechnu.
Zakázala jsem si veškeré negativní myšlenky a přísahala sama sobě, že od teď už se budu na život dívat jedině z pozitivního hlediska. Osud mi sice do života postavil velkou překážku, díky manželovi a rodině jsem to ale nevzdala.
Autor: Nikol Kolomazníková
