Komerční sděleníRodina a vztahy

Marie (34): Za svoje úzkosti jsem se styděla. Ke klidu mi pomohla věc, od které bych to nikdy nečekala

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
zena usmev slon
Zdroj: Shutterstock

Už je to rok, co svět svírá krize kolem koronaviru. Některé v souvislosti s tím trápí zdraví, jiné strach o práci nebo nefungující podnikání. Udržet si dobrý pocit je ale čím dál tím těžší i pro ty, kterých se nijak výrazně nedotkla.


I když už koronavirová krize trvá nějakou dobu, Marie si ještě nedávno říkala, že právě její rodina to všechno zvládá dobře a nemá důvod ke stresu.

Její i manželova práce se dají bez problémů zařídit i z domova, mladší dcera chodí do školky a ta starší už je dost velká a zodpovědná na to, aby se učila doma z větší části sama. Ale někdy to nemusí být rána osudu, co nás položí na lopatky.

Ty si nemáš na co stěžovat!

Jsem optimista a vždycky věřím v dobré konce. A to i přesto, že skoro rok každý den čtu v novinách nebo slýchám ve zprávách, jak koronavirus rozhoupal svět.

Poslední dobou mě ale překvapoval pocit, který jsem sama u sebe vlastně neznala. Jako kdyby mi došla trpělivost, energie, důvěra nebo všechno dohromady. Jako kdybych nasákla tu podivně unavenou náladu ve společnosti a dostal mě všudypřítomný strach.

Netrpěli jsme, nepřišli jsme o práci a několikrát jsme se s mužem shodli, že je vlastně příjemné, že trávíme více času společně. Konečně jsme měli možnost vyrážet si zase spolu zaběhat, každý se svými sluchátky, abychom se mohli připojit k pracovní poradě a zároveň nasávat čerstvý vzduch z plných plic. A přesto bylo něco špatně.

Každý další palcový titulek hlásající cosi o covidu mi najednou svíral žaludek. U zpráv, které jsme s mužem každé ráno sledovali, se mi špatně dýchalo. U záběrů, jedno, zda z demonstrací, nebo tiskových konferencí vlády, mě pohlcovala úzkost. Najednou jsem zkrátka i já měla pocit absolutního zmatku, strachu a bezvýchodnosti.

Když jsem se s ním svěřila svojí kamarádce Monice, místo pochopení na mě vztekle vyjela: „Ty si nemáš na co stěžovat!“ Její muž pracoval v restauraci a o práci přišel už na podzim a ona byla na mateřské dovolené. Monika měla pravdu – nemám si na co stěžovat. Moje pocity tu ale prostě byly.

Tohle přece nejsem já

Rozhodla jsem se, že už nikomu raději nebudu říkat, jak mi je. Bylo mi trapně a připadalo mi, že fňukám. Vždyť se přece máme dobře. Úzkost, kterou jsem se v sobě snažila zadusit, ale dál vesele bujela.

Budila mě ze spaní nebo mi do něj přinášela děsivé sny, ve kterých jsem ležela na nemocniční posteli a nemohla dýchat. Nespavost, která z toho všeho vzešla, mi na pohodě moc nepřidala.

Omezila jsem sledování zpráv na minimum, ale připadalo mi, že před všemi těmi informacemi není úniku. Jako kdyby najednou každý kolem nemluvil o ničem jiném. Byla jsem víc a víc nervózní a víc a víc jsem se za to styděla. Nepoznávala jsem se.

Nečekaná pomoc

Několikátou noc po sobě jsem trávila v obývacím pokoji. Opět jsem nemohla spát, a tak jsem se alespoň nutila koukat do knížky. Nedokázala jsem se ale pořádně soustředit a vlastně jsem ani nevěděla, co čtu.

Až v jednu chvíli mi padly oči na polštářek, který na gauči zapomněla moje starší dcera. Dostaly obě dvě tenhle dárek od babičky k Vánocům – byl to kouzelný slon od Freli. Babička jim ho předávala s tím, že jim pomůže usínat. V tu chvíli jsem se nad tím nijak nepozastavovala, teď ale jako kdyby mi ta věta sama vyvstala v hlavě.

Vzala jsem slona do rukou. V chobotu držel srdíčko, na hlavě měl korunku a na zádech křídla. Byl ušitý z pestrobarevné látky a neuvěřitelně měkký. Vzala jsem slona do náruče a schoulila se s ním v křesle. Možná pomůže usnout i mně.

Chvíli jsem bojovala s pocitem, že jsem se už opravdu zbláznila. Šílím strachy, i když nemám proč, a ještě věřím, že mě v tom zachrání nějaký polštář!

Jak jsem tam ale seděla a držela slona v náručí, cítila jsem, že se mi opravdu ulevuje. Ten svíravý pocit, kterého jsem se poslední dobou nemohla zbavit, prostě mizel. Nevím proč a nedokážu říct jak. Jen jsem zhluboka dýchala a všechno nepříjemné odplouvalo pryč. Usnula jsem, ani nevím jak.

Ráno jsem se probudila pořád ještě se slonem v rukách. Cítila jsem se po dlouhé době odpočatě a navíc beze strachu. Myslím, že budu potřebovat vlastního Freli slona.

Autor: redakce

Související články