Psí hrdina Balto: Husky, který zachránil aljašské město před smrtí

od Nikola Jaroschová
4 minuty čtení
Balto
Zdroj: Brown Brothers, Public domain, via Wikimedia Commons

Na nadarmo je pes nazýván jako nejlepší přítel člověka. O statečných činech těchto čtyřnohých miláčků bylo sepsáno již mnoho příběhů. Jednou ze psích legend se stal i sibiřský husky Balto. Spolu s dalšími psy přispěl k zastavení epidemie smrtelné nemoci na Aljašce.

Záškrt je infekční onemocnění, které se dnes díky očkování prakticky nevyskytuje. Vakcína, tak jak ji dnes známe, však začala být dostupná až ve třicátých letech dvacátého století.

Evropa a Severní Amerika byly celoplošně očkovány proti záškrtu až ve čtyřicátých letech. Konkrétně v Československu se začalo očkovat až v roce 1946. Do té doby se epidemie této nemoci objevovaly po celém světě.

V roce 1925 se záškrt objevil i v Nome

Nemoc se v roce 1925 nevyhnula ani odlehlému aljašskému městečku Nome, známému především z dob zlaté horečky. Když v lednu toho roku začali lékaři u některých obyvatel města pozorovat příznaky záškrtu, zděsili se.

V roce 1921 totiž tato infekční nemoc usmrtila více než patnáct tisíc občanů Spojených států. Právem tak začaly panovat obavy z propuknutí smrtelné epidemie, která by mohla prakticky vymýtit toto malé přístavní město ležící na Sewardově poloostrově.

Balto

Zdroj: Copyright: Copyright © Carrie McLain Museum / AlaskaStock, CC0, via Wikimedia Commons

Pro izolovaná města představovala epidemie velký problém

První nakažení zemřeli, několik se jich podařilo zachránit díky antitoxinu – séru s protilátkou proti jedovaté látce bakterií, které záškrt způsobují.

Jenže zásoby séra v Nome byly malé a brzy došly. Potřebná léčba byla k dispozici výhradně ve velkých městských centrech.

Vyvstala otázka, jak zajistit pro město další sérum a ochránit ho před epidemií. Pro Nome byl antitoxin k dispozici až v Anchorage, které bylo vzdálené asi 900 kilometrů.

Kvůli kruté aljašské zimě, která město odřízla jak od lodní, tak i letecké dopravy, byla ve městě smrtelná epidemie na spadnutí.

Antitoxin mělo přivézt psí spřežení

Jedinou možností bylo dopravit zásilku se sérem po železnici do nejbližšího možného města – Nenana. Odtud už by mohla být přepravena psím spřežením po stezce zvané Iditarod Trail. Po ní se do Nome převážela pošta.

Byla to jediná cesta spojující tato dvě města a měřila neskutečných 1085 kilometrů. Vedla aljašskou divočinou a dopravení potřebných léků pro Nome by trvalo déle než měsíc. Tak dlouhé čekání si však jeho obyvatelé nemohli dovolit.

Zdolat trasu po částech zabere zlomek času

Musheři, tedy lidé velící psím spřežením, se proto dohodli, že spojí své zdroje a drsný terén zvládnou jako štafetu. Tedy trasu si rozdělí na několik úseků, kdy pojede vždy jiný musher s novým spřežením. Tím se doprava tolik potřebné zásilky mnohonásobně zrychlí a sérum vydrží být účinné.

Vystřídalo se asi 20 psích spřežení

Záchranná akce pro město se stala známá jako Great Race of Mercy (Velký závod milosrdenství) nebo také 1925 serum run to Nome.

Velká cesta začala 27. ledna a první se sérem vyjel musher „Wild Bill“ Shannon. Ten lék vyzvedl v Nenaně a vydal se se svým spřežením na záchrannou cestu k Nome. Během ní ztratil čtyři psy a kvůli omrzlinám přišel o nos.

Krabice se sérem byla ještě několikrát předána, než se dostala k norskému musherovi a obyvateli Nome Leonhardu Seppalovi. Zkušený musher měl se svým týmem huskyů dovezených ze Sibiře pokrýt nejdelší a nejnáročnější úsek cesty.

Spřežení vedl jeho dvanáctiletý pes a společník Togo. Zdolali přes 400 kilometrů ve více než třicetistupňovém mrazu za pouhé tři dny.

Museli čelit zamrzlým jezerům, přechodu zálivu plného ledových ker i horským výstupům. Poté sérum předali dalšímu spřežení, které vedl Charlie Olson.

Dějiny však oslavují pouze Balta

Ačkoli se Seppala s Togem vyznamenali asi nejvíce, do dějin se z celé výpravy zapsal někdo úplně jiný. Závěr cesty, již pouhých devadesát kilometrů, patřil Guunaru Kaasenovi, který si vybral právě psa Balta, aby byl hlavním vůdcem celého spřežení.

Balto

Zdroj: Jim.henderson, Public domain, via Wikimedia Commons

Černobílý sibiřský husky byl zřejmě nejméně pravděpodobným hrdinou celého příběhu o doručování séra do Nome. Byl to pomalu pracující pes, takový, kterého musheři spíše přehlíží a rozhodně ho neumisťují do vedení týmu. Kaasen si ho přesto vybral a společně uspěli.

2. února, pouhých šest dní od začátku štafety, doručili do Nome život zachraňující sérum. Na celé cestě se vystřídalo asi dvacet musherů a sto padesát psů. Přestože Balto uběhl pouze poslední, kratší úsek cesty, vedl si dobře a ani jednou nevybočil z kurzu.

Proslavil se prakticky pouze Balto

A to i přesto, že Kaasena a jeho psí tým zasáhla velká sněhová vánice. Při takřka nulové viditelnosti Balto dokonce na poslední chvíli odvrátil saně od nezamrzlého úseku řeky.

Balto se stal velkým psím hrdinou. Ostatní psi a jejich musheři, kteří se na záchranné akci podíleli, byli poněkud nespravedlivě opomenuti.

Všemi očekávaný příjezd

Možná právě proto, že Baltova chlupatá tvář byla ta první, kterou napjatí obyvatelé městečka viděli, začali oslavovat právě jeho. Pes Balto a jeho pán Kaasen se pro ně stali těmi hlavními, kteří sérum přivezli a město zachránili.

K velké nelibosti Seppala, který se svým psem Togem a celým spřežením překonal nejnebezpečnější a nejtěžší část cesty. Nechal se slyšet, že jestli si některý ze psů zasloužil zvláštní zmínku, byl to právě Togo.

Balto se stal téměř okamžitě pojmem a město New York ho rok poté poctilo jeho podobiznou – sochou v Central Parku na Manhattanu, která zde stojí dodnes. V roce 1995 vydalo studio Universal Pictures animovaný dětský film zachycující Baltovu cestu, čímž přispělo k zachování jeho odkazu.

Balto zemřel v roce 1933 ve věku 14 let. Jeho tělo bylo zakonzervováno a stále je k vidění v Clevelandském muzeu přírodní historie ve státě Ohio.

Zdroj: allthatsinteresting.com, en.wikipedia.org, baltostruestory.net
Autor: Michaela Pauerová


Sdílet článek:Share on Facebook
Facebook

Související články