Hitlerova krutovláda nezahrnovala jen zabíjení Židů v koncentračních táborech, ale také zbavování se těch, kteří podle jeho slov byli nepotřební. A to zahrnovalo postižené i většinu dětí. Ať už byl člověk alkoholik, slepý či hluchý, nebo jen trpěl prokazatelným onemocněním kloubů, kvůli kterému kulhal, byl Hitlerem považován za přítěž. A takových bylo dle něj třeba se zbavit.
Program s německým názvem Aktion T4 byl pojmenován vlastně pouze podle místa, kde skupina zabijáků působila. Oficiálně však nikdy nijak pojmenován nebyl. 4 Tiergartenstraße, Berlín. Adresa, které se každý děsil.
Začalo to žádostí o vraždu vlastního syna
Všechno to oficiálně začalo v roce 1939, kdy Hitlera pomocí dopisu požádal o pomoc muž jménem Kretchmar. Ten měl doma syna, o kterém tvrdil, že je postižený. Po Hitlerovi chtěl, aby zařídil jeho smrt.
Hitler žádost vyslyšel a poslal na místo svého doktora Karla Brandta. Ten diagnostikoval chlapce jako idiota a dal mu smrtící injekci. Tento případ byl později známý jako začátek všeho.
Pravdou ale je, že jisté myšlenky měl Hitler v hlavě už dlouho předtím. Jeho plánem bylo zbavit se nemocných a slabých, tedy zbavit se i dětí, ze kterých by teoreticky mohli vyrůst mrzáci.
Pro společnost ale bylo zapotřebí vymyslet jinou verzi, která by vše vysvětlila přijatelněji. A tato nečekaná žádost občana vlastně Hitlerovi velmi nahrála do karet.
Vraždící ústavy pro děti
Brzy začaly být nově narozené děti rodinám odebírány. V nemocnicích musel každý novorozenec projít kontrolou lékaře, a pokud nebylo stoprocentně jisté, že z něj vyroste zdravý jedinec, byl rodičům odebrán.
Nejprve se to vztahovalo pouze na nemluvňata, postupně byly odebírány i starší děti. A to vše pod záminkou umístění do ústavu, kde měla být dětem poskytnuta pomoc. Místo toho ale byly vražděny injekcemi či hladověním.
Společnost brzy pochopila, co se děje. Rodiny, které doufaly, že se jejich potomci vrátí domů zdravější, začaly mít tušení, že místo toho je čekají jen kruté zprávy o smrti jejich blízkých.
Církev začala o celé záležitosti hlásat, šířily se letáky, to ale pouze podnítilo veřejnou paniku.
Nikdo nedokázal zabránit tomu, co později následovalo, holocaustu, při kterém byli postižení života zbavováni okamžitě a bez námitek.
Po válce byla velká spousta těch, kteří se na programu Akce T4 podíleli, souzena za válečné zločiny. Většina jich skončila pouze s několikaletým trestem vězení.
Phillip Bouhler, jeden z hlavních iniciátorů programu, spáchal těsně před zajetím sebevraždu.
Autor: Šárka Cvrkalová
