Anna (34): Myslela jsem si, že mi patří celý svět. Po přestěhování do Prahy jsem dostala tvrdou lekci

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena deprese 1
zena deprese 1

Anna byla už odmalička zvyklá, že je středem pozornosti a má ve všem hlavní slovo. Sama sebe popisuje jako cílevědomou ženu s vůdčími dovednostmi, které se projevily už na škole a později v práci se jí hodily k tomu, aby si získala respekt kolegů.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Když jsem studovala, ve třídě se mnou chtěl každý kamarádit. Měla jsem skvělé výsledky, dokázala jsem ostatním poradit. Když se řešil nějaký problém, byla jsem já tím, na koho se každý obracel,“ vysvětluje.

„Není to tak, že bych byla namyšlená, jenom jsem si vždy uvědomovala svoje přednosti a snažila se díky nim dopomoci k úspěchu i ostatním,“ dodává.

V práci se raději obrátili na mě než na šéfa

Když začala Anna pracovat v malé firmě, brzy se mezi ostatními rozneslo, že má skvělé výsledky a je velmi schopná. Díky tomu se rychle stala oblíbenou mezi svými kolegy.

„Když měl někdo nějaký problém, přišel za mnou. Stala jsem se takovým nejmenovaným šéfem. On nám sice zadával práci, ale byla jsem to já, na koho se každý obracel při problémech.“

Anna si velmi rychle získala také přátele. Vypráví, že na společenských akcích vždy byla tahounem zábavy, ostatní ji obdivovali a smáli se jejím vtipům.

„Pokud nastala situace, kdy jsem nemohla na nějaký večírek přijít, nemohla jsem si ani zapnout telefon. Každý mě sháněl. Na jednu stranu mě to trochu otravovalo, ale na druhou stranu mi pozornost dělala vždycky dobře a lichotilo mi, jak ostatním chybím,“ uznává.

Jenomže pak najednou nastal v Annině životě zlom. Našla si partnera a přestěhovala se s ním do Prahy, kde nastoupila do nového zaměstnání. A její respekt byl najednou tentam.

Už nejsem tím hlavním člověkem. Do očí mi řekli, že nejsem žádná královna

„Už první den v nové práci jsem pochopila, že si budu muset zvykat na změny. Kolegové mě sotva pozdravili, někteří se ani neobtěžovali podat mi ruku. Ani po měsíci si mnozí nedokázali zapamatovat mé jméno,“ říká Anna.

Kdykoli se zapojila do nějaké debaty, její názory byly spíš přehlíženy. Ona se ale nestáhla a snažila se za každou cenu začlenit do kolektivu.

„Jednou jsem se vzepřela tomu, co říkali ostatní. Udělala jsem si práci po svém a šéf mě pochválil. Dokonce ostatním řekl, že by možná příště mohli brát moje názory jako radu,“ vypráví čtenářka.

„Čekala jsem konečně uznání, jenže to, že šéf pochválil nováčka a ostatním ho dal za vzor, moje kolegy spíš vytočilo. Jeden z nich mi dokonce řekl, že mám možná znalosti a zkušenosti, ale nejsem žádná královna, abych jim rozkazovala.“

Anna uznává, že se někdy chová až příliš panovačně a nikdy ji ani nenapadlo, že její povaha má i své stinné stránky. Až Praha ji naučila, že někdy je lepší zůstat od centra dění stranou.

„Pozornost ostatních mi chybí, ale stále mám dost přátel, kteří se na večírku smějí mým vtipům a berou mě jako tahouna párty. Asi nemusím být středem vesmíru i v práci,“ končí své vyprávění.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články