Nošení roušek a respirátorů není to jediné opatření, které je třeba v současné koronavirové situaci dodržovat. Doslova na každém rohu jsou dnes umístěny dezinfekce na ruce, které nás chrání před přenosem viru. S tím souvisí také další změna. S lidmi si už netřeseme rukou.
Pokud se člověk po delší době setkal s důležitou osobou nebo se seznámil s někým novým, bylo dříve běžnou záležitostí podat si s touto osobou ruku. Dělá se to tak ve většině kultur už po dlouhé věky.
Jenže právě to v současné situaci může vést k přenosu koronaviru. Proto dnes tento pozdrav nahrazujeme bezkontaktním, obvykle ho nahradíme jen slovy. Přiznejte si ale sami, necítíte se tak trochu divně, když k podání ruky nedojde?
Už nikdy bychom to neměli dělat
V jednom ze svých proslovů týkajících se covidu-19 v amerických médiích prohlásil tamní imunolog Anthony Fauci větu, která otřásla světem. Řekl, že by si lidé už nikdy neměli rukou třást, a to ani poté, co pandemie skončí.
Jenže je vůbec šance, že by se něco takového stalo? Co nás vůbec vede k tomu podávat ruku někomu, koho třeba ani neznáme, zdravit se dotykem s někým, o kom vůbec nic nevíme?
Znamení míru
Už obrazy z antického Řecka dokazují, že si vojáci zhruba v 5. století před Kristem podávali ruce na znamení míru. Tehdy to bylo důkazem toho, že má člověk ruce beze zbraně.
Tato vyobrazení vojáků jsou k vidění v mnoha muzeích, a nějaký čas se dokonce uvažovalo, že se jedná o počátky podávání ruky. Jenže nakonec se přišlo na to, že to tak úplně není pravda. (Zdroj: zprávy.tiscali.cz)
2900 let a více
Existují záznamy, které dokazují, že si lidé podávali ruce na důkaz vzájemné solidarity už v dávných letech a že je stisk ruky starší než samotná Babylonská říše. Jisté je, že o něm hovořil už Homér ve svých eposech Ilias a Odysseia.
Mnozí vědci se proto domnívají, že by tento lidský zvyk mohl mít kořeny více než 2900 let staré. Kdy přesně ale podání ruky vzniklo, se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Pravdou je, že to bylo opravdu hodně dávno.
Pozdrav od srdce
Podání ruky je znamením, že se cizího člověka neštítíme, že jsme ochotni s ním sdílet něco tak osobního, jako je dotyk, že ho bereme jako sobě rovného. Existuje nespočet psychologických studií o tom, co stisk ruky může vyjadřovat.
Pokud člověk stiskne pevně, je sebevědomý a cílevědomý, pokud je stisk spíše jemnější, může jít o člověka bázlivého a stydlivého. Ne všechny případy se ale vztahují na každou osobu.
V některých zemích se rukou netřese vůbec, výjimky mají i určitá náboženství. Rukou si netřesou například muslimové.
Někdy je tento mezikulturní spor problémem, protože zatímco jeden považuje odmítnutí podání ruky za samozřejmost, jiného se může dotknout. (Zdroj: Theguardian.com)
Podle všeho ale máme podání ruky zakořeněné v genech a jakmile to nařízení povolí, opět se budeme s lidmi zdravit stiskem. Koronavirová situace nás omezuje jen dočasně a rozhodně nehrozí, že by se nová pravidla stala stálými.
Autor: Šárka Cvrkalová
