Vlasy pod tíhou mazu či ohavné kadeře. Nad těmito příšernými praktikami v péči o vlasy zůstává rozum stát

od Šárka Blahoňovská
Zdroj: FOTO:FORTEPAN / Morvay Kinga / CC BY-SA

Dnes už je pro nás návštěva kadeřníka pomalu stejně automatická jako například návštěva lékaře. Dříve ale nebyly možnosti takové, ba změna účesu se leckdy považovala za marnost. Existovaly ale i další, mnohdy překvapivější důvody, proč se lidé o svou kštici nestarali.

Lidé si vlasy upravují odnepaměti. Důvody jsou prosté – praktičnost, tradice, marnivost a touha zapadnout do určité skupiny či části společnosti nebo ukázat příslušnost k ní světu.

Mastné vousy znamenaly život v čistotě

Třeba v takovém dvanáctém století bylo naprosto běžné, že muži nosili dlouhé vousy. Jeden mnich dokonce sepsal knihu s názvem Omluva za vousy, v níž tvrdí, že mastné vlasy a vousy poukazují na to, že muž žije v čistotě a je ctnostným křesťanem.

Někteří také považovali za chvályhodné, že je příšerně svědí pokožka hlavy.

To středověcí rytíři zažili v tomto směru nemalou kritiku. Účesy naopak měnili skoro tak často, jako to dělají dnešní vrcholoví fotbalisté.

Společnost příliš neřešila marnivost rytířů, ale časté změny účesů se braly jako matoucí. Pokud měl mladý rytíř vlasy příliš dlouhé, zpochybňovala se jeho chrabrost kvůli tomu, že zdánlivě připomínal ženu.

Když si je zase nechal zkrátit příliš, bylo to taky špatně. V ten moment jeho účes totiž bylo možné zaměnit za ten, jaký nosili mniši. Že někdo vystupoval z davu, se také příliš nenosilo.

Móda dlouhých a kadeřavých vlasů našla své odpůrce

Za to králové a královny, to byla jiná. Třeba na vlasech Jindřicha VIII. šlo poznat, zda zrovna Anglie udržuje s Francií dobré vztahy, nebo nikoliv.

Když si francouzský král Francis I. poranil hlavu, Jindřicha VIII. si tu svou oholil. V těch nejlepších časech svého přátelství se zavázali, že se nebudou holit, dokud se znovu nesetkají.

V 17. století zase puritánský politik a právník William Prynne považoval osobní péči skoro až za marnivost.

Odsuzoval módu dlouhých, kadeřavých vlasů. Přišla mu zženštilá až ohavná, nebál se použít i slova jako nestoudná, bizarní a samozřejmě nekřesťanská.

Od okázalých paruk u nejvyšších vrstev se postupně začalo upouštět. Ještě však samozřejmě chvíli trvalo, než se z úpravy vlasů stal byznys a vznikla první kadeřnictví a holičství, jak je známe dnes.

Salóny krásy jako takové pak získaly popularitu až ve 20. století.

Autor: Šárka Blahoňovská

Související články