Renata vychovala dvě děti. Otěhotněla velmi mladá a obě její děti jsou již dospělé, žijí vlastní život. Po rozvodu s manželem si Renata našla nového přítele. Letos v dubnu oslavili tříleté výročí vztahu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Na první pohled se zdá, že Renata žije poměrně šťastný život. Starší dcera nyní dokonce čeká miminko, takže se z Renaty stane babička. Je tu ale jedna věc, která ji velmi trápí. Její přítel si totiž přeje miminko.
Za těhotenství v brzkém věku mě tenkrát okolí odsoudilo
První dceru jsem čekala v době, kdy mi bylo necelých sedmnáct let. V té době to bylo něco nepředstavitelného, aby toho nebylo málo, její otec se na mě vykašlal a ze mě se stala svobodná matka.
Okolí mě tehdy odsoudilo. Rodiče se za mě styděli. Táta dokonce prohlašoval, že už navždy zůstanu sama, protože ženskou s děckem jen tak žádný chlap chtít nebude.
Ve dvaceti jsem poznala Miloše. S ním jsem otěhotněla podruhé, vzal si mě a já alespoň částečně urovnala svoji nechvalnou pověst, kterou o mě sousedé šířili.
Když děti vyrostly, přestali jsme si rozumět
S manželem jsem prožila krásné roky. První dceru přijal jako svoji vlastní a nikdy mezi holkami nedělal sebemenší rozdíly.
Žili jsme šťastně. Jenže jak děti vyrostly, najednou jsme si přestali rozumět. Když se odstěhovala starší dcera, ještě jsme naše manželství drželi kvůli té mladší. Už tehdy to ale bylo jen na oko.
Když došlo na odstěhování i mladší dcery, šlo to s námi velmi rychle z kopce. Manžel podal žádost o rozvod, a jelikož děti byly dospělé, soud nás u sebe nedržel.
Našla jsem si novou lásku
Půl roku po rozvodu jsem si našla nového přítele. Jmenoval se Ivan a okamžitě jsme si padli do oka. Nevadilo mi, že je o pět let starší.
Po dvou měsících se Ivan přiznal, že nemůže mít děti. Může za to úraz, který se mu stal v mládí. I jeho neplodnost byla důvodem, proč byl již dvakrát rozvedený.
Nevadilo mi to. Další dítě jsem ve svém věku již neplánovala. Proto pro mě skutečnost, že Ivan mít děti nemůže, nebyla překážkou pro náš vztah.
Zaskočil mě žádostí, abych podstoupila umělé oplodnění
Před několika týdny přišel Ivan s nápadem, že bychom mohli mít dítě. Myslela jsem si, že si dělá legraci. Jenže nedělal. A vzhledem k tomu, že on sám mít dítě nemůže, začal mě přemlouvat na umělé oplodnění.
Několikrát jsme se o tom bavili a já si vždy stála za svým. Na dítě se už necítím, je mi přes čtyřicet! Nebylo by to zodpovědné. Navíc dcera čeká mého prvního vnuka a ze mě bude babička!
Poslední dobou mám pocit, že se kvůli nápadu s dítětem s Ivanem často hádáme. On miminko chce a nekouká na to, že já ne. Bojím se, že tyhle rozepře budou mít negativní dopad na náš vztah.
Autor: Natálie Kabourková
Názor odborníka
Je důležité se ve vztahu cítit nejen milovaně a bezpečně, ale do určité míry i svobodně. To znamená dokázat projevit své názory a být sám sebou. To v některých případech člověk nedokáže ani sám vůči sobě, natož před druhou osobou, proto je třeba na tom usilovně pracovat.
Dítě je velká zodpovědnost, je to nový život, který by neměl brán na lehkou váhu. A už vůbec by se dítě nemělo pořizovat na “záchranu vztahu.” Dítě je pro vztah již tak velkou zátěží a změnou a vyžaduje velkou píli a trpělivost. Šance, že dítě samo o sobě spojí dva lidi, kteří si nedokáží ani tak rozumět a společně jim to nefunguje, je mizivá.
Ne každý člověk je tím pravým pro druhého. Ve vztahu musíme samozřejmě přistupovat i na společné kompromisy, vždy však musíme jednat zodpovědně a být ochotni nést následky svých rozhodnutí. Kromě otázky zvýšené pravděpodobnosti komplikovaného těhotenství vzhledem k věku, je nutné si položit i tyto otázky: Jak moc je pro Ivana dítě důležité? V případě, že Renata na jeho požadavek nepřistoupí, znamenalo by to pro něj ukončení vztahu s Renatou? A pokud by s ní i přesto zůstal, nevyčítal by jí skutečnost, že s ním nechtěla mít dítě? Je toto něco s čím se dokáže smířit?
Tyto otázky je potřeba důkladně promyslet a nenechat se zahnat do kouta nároky, na které nechceme přistoupit nebo se bojíme odmítnout (například ze strachu, aby nás partner neopustil). Vždy je potřeba rozhodovat se svobodně, bez nátlaku, podle nejlepšího možného uvážení každého jedince. Koneckonců každý z nás má právo cítit se ve vztahu bezpečně, důvěrně a spokojeně. Stejně tak máme i právo nebýt ve vztahu, ve kterém se necítíme dobře.
