Smrt je věc, o které se často nemluví. Někteří jsou vyrovnáni s tím, že se jednou budou muset rozloučit, jiné pak představa konce děsí. Málokdo ale přemýšlí nad tím, co se s tělem stane několik let po smrti. A co pak rovnou po padesáti letech?
Lidé umírají a jsou předáváni dál. Jsou zakryti prostěradly a drženi z dohledu, dokud se o ně nepostarají ti kteří je nalíčí pro jejich poslední veřejné odhalení. Pak je rakev uzavřena a tento kryt je doslova nacpaný do země.
Jak dlouho trvá, než se něco začne dít?
Všichni jsme zvědaví, co se stane s tělem po smrti. Začne hnít, nebo vysychá jako faraon? Záleží na zdravotních a věkových faktorech zemřelého? Mohlo by vaše tělo ve skutečnosti absorbovat nějaké šílené houby a stát se zombie?
Bezprostředně po smrti se začnou s tělem dít nejrůznější věci. Každé lidské tělo prochází stejnými stadii rozkladu, s určitými výjimkami, jako je mumifikace, která zahrnuje odebrání orgánů.
Dalším faktem je pak i prostředí, ve kterém tělo je. Vlhké prostředí urychlí rozpad a suché prostředí ho naopak zpomalí. Obecně platí, že nejdramatičtější změny nastanou během prvního měsíce po smrti.
10 let v rakvi
Po malé chvíli začne tělo vylučovat páchnoucí plyny a uvolňovat tekutinu z úst a nosu. K tomu dochází tři až pět dní po smrti. Po osmi dnech se pak kůže pomalu loučí s nehty a těla začínají vypadat mnohem méně „lidsky“. Chrupavka, kosti a vlasy zůstávají neporušené mnohem déle než svaly a orgány.
Bez rakve nebo balzamování trvá tělu v zemi v přírodě osm až deset let, než se úplně rozloží. Jinak se časová osa prodlouží.
Rozklad proběhne dříve v dřevěné než v kovové rakvi. Utěsnění rakve může pomoci udržet vlhkost a bakterie. Na druhou stranu se pak může tlak v rakvi měnit, protože rozkládající těla uvolňují plyn.
Dřevěné rakve se mohou tvarově deformovat, a dokonce explodovat pod zemí. Jak si asi dokážete představit, rozhodně to nepomůže k zachování těla. Rakve se však stejně jako lidé rozkládají. Tělo bude pravděpodobně pryč dřív než samotná rakev.
Po jednom měsíci se všichni víceméně likvidujeme podobnou rychlostí. A co deset let? Zuby, kosti a možná kůže nebo šlachy zůstanou, ať se děje cokoli.
Autor: Štěpán Pacík
