Gilotinu vymyslel odpůrce trestu smrti. Hojně využívána byla v nacistickém Německu

od Šárka Cvrkalová
< 1 minuta čtení
Gilotina
Zdroj: Shutterstock

Některé zdroje uvádí, že gilotinu jako nástroj smrti sestrojil Joseph-Ignace Guillotin. To ale není pravda, Francouz dokonce ani nezemřel pod jejím ostřím, jak se traduje. Guillotin sice gilotinu vynalezl, nicméně ji na svět nepřivedl. Ve skutečnosti první funkční zařízení s charakteristickou diagonální čepelí sestrojil v roce 1792 Antoine Louis.

Ačkoli název gilotina pochází z 90. let 18. století, velmi podobné popravčí nástroje se používaly již dříve, uvádí server History.

Například Angličané měli posuvnou sekeru známou jako halifax gibbet, která údajně uřezávala hlavy už ve starověku.

Rychlejší a milosrdnější poprava

Joseph-Ignace Guillotin byl podle serveru The Paris Review proti trestu smrti. Přesto ale vymyslel nástroj, který se pak po mnoho let používal právě k popravování.

Důvod byl jediný: Guillotinovi se nelíbilo, že byli do té doby lidé popravováni sekerou či mečem. Kat často sekl špatně, popravu pokazil a člověk umíral v bolestech místo toho, aby jednou ranou přišel o hlavu. Gilotina měla být milosrdnějším řešením.

Jako hračka pro děti byla zakázána

V jednu dobu byly ve Francii oficiálně nastaveny zákony, které zakazovaly rodinám mít doma miniaturu gilotiny jako hračku pro děti.

Ty se totiž mnohdy účastnily veřejných poprav a doma pak zabíjely na gilotinách krysy a další drobná zvířata. Ze strachu, že toto kazí společnost, francouzské úřady oficiálně gilotinu jako hračku pro děti v některých městech zakázaly.

Popravovala výrazně i v nacisitickém Německu

Ačkoli je gilotina nejčastěji spojována s Francií, velmi výrazně byla využívána také v nacistickém Německu. Adolf Hitler udělal z gilotiny státní metodu popravy ve 30. letech 20. století a nařídil, aby bylo 20 strojů umístěno ve městech po celé zemi.

Podle nacistických záznamů byla gilotina v letech 1933 až 1945 nakonec použita k popravě asi 16 500 lidí, z nichž mnozí byli odbojáři a političtí disidenti.

Zdroj: ThoughtCo, History, The Paris Review

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články