Komerční sděleníRodina a vztahy

Markéta (38): Moje dcery nemohly vystát jedna druhou. Smířila je věc, od které bych to nečekala

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
zena deti usmev
Zdroj: Shutterstock

Snad každý rodič více děti potvrdí, že sourozenci se nemusí mít a často také nemají automaticky v lásce. Občasné hádky a spory jsou ale jedna věc a žárlivost a nenávist věc druhá.

Markéta je matkou dvou dcer, šestileté Veroniky a devítileté Míši. Idylka v podobě dvou pokojně si hrajících holčiček, které společně vozí v kočárku panenky, se ale nikdy nekonala. Veronika i Míša jsou velmi živé a akční dívky, ale především, jak se zdá, upřímně nesnáší jedna druhou.

U nás prostě nemůže být klid

Když jsem se dozvěděla, že čekám holčičku, tetelila jsem se blahem. Byla jsem přesně ta máma, která se nemůže dočkat, až si bude svou malou princeznu oblékat do miniaturních šatečků, česat jí culíky a kupovat jí panenky. Míša mě vyvedla z omylu už v prvních letech svého života. Byla raubířka tělem i duší. Jestli ji něco nezajímalo, pak to byly šatečky, culíčky a panenky. Nejraději si hrála v lese s klacky a kameny a čím víc u toho bylo bláta, tím lépe.

Verunka, která přišla na svět o tři roky později, byla úplně jiná. Sotva pobrala trochu rozumu, začala vyžadovat všechno co nejvíc „holčičí”. Šatičky byly nutnost (samozřejmě růžové) a hračkářství jsme museli obcházet obloukem, aby nevyžadovala další panenku na hraní. Nerada se umazala a na procházce v lese vypadala, že neví, jak se zabavit.

Holky byly zkrátka vždycky každá jiná. Ale čím byly starší, tím víc se rozdíly mezi nimi zviditelňovaly a prohlubovaly. Časem u nás nebyl den, kdy by se ty dvě nepohádaly, nepopraly a nekřičely jedna na druhou takové věci, že jsme si s manželem bezradně zacpávali uši.

Byli jsme z toho nešťastní, ale nepomohly domluvy, prosby ani pokusy o společný rozhovor. Nedokázaly se na ničem dohodnout a navzájem na sobě viděly jen to nejhorší.

Vyzkouším cokoliv

Při jedné návštěvě se moje švagrová zmínila, že pořídila svojí dcerce Kouzelného slona od Freli. Její malou tehdy trápily zuby a probděly opravdu hodně nocí. Zklidnění celé situace ale přikládala ne právě vyrašeným stoličkám, ale slonovi. Jeho autorky prý do něj vkládají energii, která podpoří právě to dítě, pro které je slon vyroben.

Napoprvé jsem si zaťukala na čelo. To určitě, slon plný energie. Brzy mi to ale začalo vrtat hlavou. Záviděla jsem jí, jak je najednou vyspaná a spokojená a moje vlastní stesky, že je to určitě tím, že má jen jedno dítě, už ani přede mnou neobstály. Vyžádala jsem si od ní kontakt na autorky slonů a objednala pro každou z dcer také jednoho.

Ještě větší hádka

Když Kouzelní sloni přišli, byli jsme fascinovaní. Domů nám totiž dorazily dvě obrovské krabice se slony, ale také spoustou kartiček, brožurek a omalovánek pro děti. Každý slon byl úplně jiný a každý takový, že svou majitelku naprosto vystihoval.

Verunka dostala slona, který byl zbarvený do různých odstínů růžové, zatímco slon, který patřil Míše, vypadal jako rozkvetlá louka. V první chvíli mě napadlo, jestli švagrová autorkám slonů něco o holkách neprozradila. Jak jinak by bylo možné, že ušily slony, kteří se pro mé dcery tak skvěle hodí?

Jenže nebyl čas to řešit. Namísto klidu, který jsem čekala, se strhlo peklo. Verunka si bůhví proč najednou usmyslela, že nechce růžového slona a že potřebuje právě toho, kterého má Míša. Chvíli se o něj rvaly, až nakonec Míša „dospěle” mávla rukou a řekla, že si slona s Verčou vymění.

Ani tentokrát se ale klid nekonal. Trvalo to jen hodinu, než Verunka květovanému slonovi zlomila chobot a začala jančit, že rozbitého slona nechce a že je přece tak jako tak její slon ten růžový. Dalo mi dost práce, než se mi je podařilo od sebe otrhnout. Každou jsem posadila do jejího kouta pokoje a vztekle za nimi zabouchla dveře. To snad není možné!

Ale ono to funguje!

Seděla jsem v kuchyni a bublala vzteky. Už jsem zkrátka nevěděla, co si s nimi počít a jestli se víc zlobím na ně, nebo na sebe, že celou tu situaci neumím vyřešit. Po chvíli za mnou přišel manžel. Chystala jsem se mu říct, co se děje, ale jen si položil prst na rty, abych byla potichu, a vedl mě k dětskému pokoji. Pootevřenými dveřmi ukazoval dovnitř a já se nestačila divit.

Ty dvě seděly uprostřed pokoje se svými slony a navzájem si ukazovaly, jaký jejich slon je. Jedna druhé dokonce skládala „sloní poklony“ a sloníka té druhé chválila. Nevěřila jsem vlastním očím.

Od té doby se u nás doma děje něco neskutečného. Verča s Míšou spolu začaly komunikovat, vymýšlet společné hry a staly se z nich parťačky, jak jsme si vždycky přáli. Občas se ještě pořád pohádají a dál jsou každá svá a jiná než ta druhá, ale konečně navzdory tomu všemu nacházejí společnou řeč. A já? Jsem nadšená a Kouzelného slona doporučuji všem svým kamarádkám!

Autor: redakce


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články