Komerční sděleníRodina a vztahy

Jana (23): Měla jsem předat dárek, ale nechala jsem si ho. Udělali byste to také

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
zena a darek
Zdroj: Shutterstock

V přátelství je vzájemná důvěra a pozornost stejně důležitá jako v partnerském vztahu. I přátelé musí jeden druhého opečovávat a alespoň čas od času dávat tomu druhému najevo, že mu na něm záleží. Co se stane, když to ale najednou vypadá právě naopak?

Jana a Jitka jsou kamarádky už od střední školy. Mají stejný vkus na oblečení, jídlo i muže a a ani po několika letech se jim jejich přátelství neomrzelo. Navzájem si důvěřují a někdy z legrace říkají, že jsou dávno ztracené a znovu nalezené sestry.

Právě stejný vkus a záliba v pěkných věcech ale nakonec stály za první opravdovou neshodou v jejich přátelství.

Nejlepší kamarádky

Když si vedle mě před pár lety Jitka sedla v náš první školní den na gymnáziu, věděla jsem, že s touhle holkou si užijeme spoustu zábavy. Padly jsme si do oka na první pohled a hned ten první den jsme strávily na schodech před školní budovou dvě hodiny povídáním o tom, co nás baví a co rády děláme. Shodly jsme se skoro ve všem a bylo to až neuvěřitelné.

Postupně jsme přišly na to, že máme skoro stejný šatník, nezávisle na sobě si kupujeme stejné šminky a několikrát se nám neplánovaně podařilo sejít se ve škole v oblečení stejné barvy. Naši spolužáci z toho měli ze začátku legraci a byly jsme pro ně terčem nejapných vtípků. Ale i díky tomu, že jsme měly jedna druhou, jsme jejich útoky úspěšně odrážely. Časem si na naše souznění všichni zvykli a prostě nám jen říkali „dvojčata“.

Brzy bylo jasné, že společně půjdeme i na vysokou školu a většina našich známých se jen divila, že jsme se ještě nepopraly o žádného kluka. Líbily se nám samozřejmě ty stejné typy, ale vždycky se to poskládalo tak, že náš idol měl stejně pěkného kamaráda, a my se nemusely přít o to, která bude chodit na rande.

Nejlepší narozeniny

První a zatím jediná naše „krize” přišla vlastně docela nedávno. Bydlíme společně na koleji a studujeme ekonomii, ale spolubydlení nebyl kámen úrazu.

Asi nikoho nepřekvapí, že i narozeniny jsme měly celkem blízko u sebe. Dělí nás pouhé dva týdny. Když se tak blížil Jitčin velký den, vybírala jsem dárek a tetelila se, že o pár dní později něčím překvapí ona mě.

Chtěla jsem jí koupit něco speciálního. Muselo to být krásné a módní, ale zároveň praktické. Jitka ani já jsme přes naši lásku k módě a hezkému oblečení neměly rády všechny ty zbytečné kousky, které mnoha ženám plní jejich skříně a šatníky. Maličké kabelky, do kterých se nevejdou ani klíče, u nás prostě nemají místo.

A narazila jsem na něco absolutně dokonalého. Ekologická skládací lahvička Nepetka byla prostě trefa do černého. Měla sexy tvar, a když byla prázdná, dala se složit do malého „balíčku”. Byla jsem nadšená a objednala jsem tu nejněžnější světle růžovou. Patřil k ní jemný přívěsek z pravých kamenů a já se tetelila radostí, když jsem si představila Jitčinu radost.

Utajený dárek

Když Nepetka přišla, byla jsem prostě fascinovaná. Kroužila jsem kolem balíčku tak dlouho, až jsem si řekla, že ho nenápadně rozbalím a zase všechno vrátím zpět tak, aby nebylo vidět, že jsem ho otvírala.

Otevřít ho ale nebyl dobrý nápad. Nemohla jsem z ní spustit oči! Převracela jsem ji v rukách tak dlouho, až mě napadlo, že si ji nechám. Jitka měla narozeniny až za dva dny a já dost času koupit jiný dárek.

Všechno se ve mě ale pralo. Kupovala jsem přece Nepetku pro ni a ne pro sebe. Ale každý moment, kdy jsem znovu vzala krabičku do rukou, dopadl stejně. Nakonec jsem rozpačitě schovávala krabičku ještě to odpoledne, co jsme měly její narozeniny slavit.

A pak jsem všechno prostě pokazila. Namísto toho, abych jí alespoň řekla, jak se cítím nebo koupila nový dárek, jsem jen hloupě zalhala, že jsem jí narozeninový dárek zapomněla koupit.

Jitka se k mému překvapení nezlobila. Namísto vzteku, který jsem byla ochotná snést, se prostě rozplakala.

Prostě dvojčata

Alespoň v tu chvíli jsem posbírala zbytky odvahy a řekla jsem jí, jak to s jejím dárkem dopadlo. Omluvila jsem se jí a Nepetku jí předala – vždyť jsem jí vybírala pro ni! Cítila jsem se hrozně. Když ale Jitka viděla, co jí podávám, začala se ze z pláče rovnou smát. Sáhla do skříně a pak mi podala úplně stejnou světle růžovou Nepetku, v rozbalené krabici.

Vyprskla jsem smíchy. No jistě! Naše dvojčecí propojení opět zafungovalo a Jitka mi koupila stejný dárek jako já jí. A stejně jako já neodolala a krabici rozbalila.

Postavily jsme Nepetky vedle sebe na stůl a objaly se. Dneska tyhle nádherné lahvičky naplníme šampusem. A k Vánocům si objednáme další barvu!

Autor: redakce

Související články