Když moje maminka onemocněla, přišlo mi jako samozřejmost, abych se k ní nastěhovala a byla jí po ruce. Maminka měla svá léta a zdravotní stav jí neumožňoval, aby byla bez dozoru. Lékaři ke mně byli upřímní a na rovinu mi sdělili, že mamince už mnoho času nezbývá. Poslední měsíce jsem tak strávila po jejím boku v domě, ve kterém jsem jako malá holka vyrůstala.
Maminka sice odešla, ale do posledního okamžiku nebyla sama
S ošklivou nemocí bojovala statečně několik měsíců, přesto nad ní nemoc zvítězila. Poslední týdny jsem již věděla, že je to poslední maminčin čas. Ačkoli to víte a tak nějak s tím počítáte, nedokážete se na něco takového pořádně připravit. Jednoho rána jsem se probudila, ale moje maminka už ne. Odešla tiše ve spánku. Ačkoli tu už s námi nebyla, hřálo mě u srdce vědomí, že na to až do posledního okamžiku nezůstala sama.
Maminka si přála, abych zůstala žít v jejím domě
Po smrti otce připadl dům mamince. Několik let v něm žila sama. Když jsem se k ní kvůli nemoci přestěhovala, často mluvila o tom, že by jejím posledním přáním bylo, abych v tom domě zůstala žít. Moc dobře přitom věděla, že mám rodinu a manžela, se kterým máme svůj vlastní dům. Přesto mi před svým odchodem stále častěji kladla na srdce, abych si její dům nechala a přestěhovala se do něho i s celou rodinou.
Dokud tu maminka ještě byla, nebrala jsem její slova až tak vážně. Tíha její prosby na mě pořádně dolehla až ve chvíli, kdy skutečně odešla, a mně najednou došlo, že pokud nevyslyším její poslední přání, budu si to do konce života vyčítat.
Zdroj: 123RF.COM
Domov se pro mě stal vězením i noční můrou
Po smrti maminky jsem se krátce vrátila zpátky domů k rodině. Pár dní jsem váhala, zdali manželovi vůbec říci o tom, co bylo maminčiným posledním přáním. Bylo mi jasné, že se stěhováním nebude souhlasit. Ale nespletla jsem se, svého muže jsem očividně znala dobře. O možnosti, že bychom se z našeho domu odstěhovali a přestěhovali se do domu mých rodičů, nechtěl ani slyšet.
Proto jsem se do toho domu vrátila sama, něco uvnitř mi zkrátka říkalo, že pokud bych to neudělala, maminka by mi to neodpustila. Odpustit bych to nedokázala ani sama sobě. Domov, ve kterém jsem jako dítě vyrůstala a ve kterém moje maminka zemřela, se pro mě stal vězením i noční můrou. Jednoduše jsem nevěděla, co mám dělat.
Musela jsem zachránit manželství
Praly se ve mně rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem strašně moc chtěla dostát maminčině prosbě, na stranu druhou jsem vnímala, že odloučení neprospívá našemu manželství. Manžel se z našeho domu odstěhovat nechtěl a dal mi svým způsobem na výběr: buď i nadále zůstanu sama žít v domě svých rodičů, nebo se vrátím k němu domů. Ačkoli jsem chtěla splnit maminčino poslední přání, situace mi nakonec neumožnila jinak a já se rozhodla pro záchranu manželství. Proto jsem maminčin dům prodala a z hloubi duše doufám, že mi to dokáže odpustit.
Autor: Nikol Kolomazníková
