Rodina pro mě byla odjakživa to nejdůležitější na světě. Žiju jenom pro ni, všechno co dělám je především proto, aby moje rodina byla šťastná. Máme farmu a doufáme, že tu jednou děti zůstanou, aby žily poklidný venkovský život a užily si ho minimálně stejně tak dobře, jako já s manželem.
Každá ztráta blízkého bolí. Kvůli mnoha rodinným bolestem jsem teď úplně jiným člověkem. S každým tragickým okamžikem si totiž uvědomuji víc a víc, jak je pro mě rodinné pouto důležité.
Dcera zemřela na rakovinu plic. O její děti se staráme dodnes
Když bylo naší dceři dvacet sedm let, zemřela na rakovinu plic. A jelikož její tehdejší přítel se odmítl starat o dvě nevlastní holčičky, vzali jsme si je s manželem do péče. Jsou to jediné, co nám po ní zbylo a proto, ačkoli jsou už obě dospělé, vídáme se s nimi téměř každý týden a staráme se o to, aby měly vše, co potřebují. A ony nám to oplácí svou láskou, jsou pro nás to nejdůležitější na světě.
Synovi zjistili rakovinu jater
Zdroj: 123RF.COM
Když měl náš syn nehodu na motorce, báli jsme se, že o něho přijdeme. Pamatuji si, jak jsme okamžitě jeli do nemocnice a čekali tam dvě hodiny, než skončí operace. Syna zachránili, bohužel však přišla jiná rána. Při vyšetřeních mu totiž zjistili rakovinu jater v poměrně pokročilém stádiu. Za pár týdnů ho čeká složitá operace, takže nám nezbývá, než mu držet palce.
Největší rána přišla nedávno
Bohužel se potvrdilo nejhorší. Můj muž měl jisté problémy s močením a bylo třeba hned několik vyšetření. A nakonec se skutečně potvrdila rakovina prostaty. Údajně se našla poměrně včas a tak je velmi pravděpodobné, že bude stačit jediná operace, přesto však vím, co tahle zákeřná věc dokáže.
Chodím teď pravidelně na všechna vyšetření, nechala jsem si udělat všechna dostupná očkování, s každým štípancem jdu raději na kožní. Mám strach, že si nemoc zkrátka zasedla na mou rodinu a dříve či později dojde i na mě…
Začala jsem se léčit na psychiatrii. Bez prášků svůj strach nezvládám
Byla to manželova rada a já s ní v podstatě hned souhlasila, protože jsem nad tím přemýšlela již delší dobu. Bolest ze smrti blízkých se stále vrací a já už nemohu dál. Nespím, trpím depresemi, jsem potom věčně unavená a slabá. Navíc se až přehnaně kontroluji ohledně možné rakoviny vlastní osoby. A tak jsem začala docházet na konzultace a brát prášky, které mé stavy alespoň trochu zmírňují.
Vždy jsem žila jenom pro rodinu. A ta část, která mi zbyla nyní žije pro mě. Mrzí mě, že jim přidělávám starosti. Na druhou stranu mi velmi pomáhá, že o mě mají strach a že jsem své emoce nevrážela do lidí nadarmo. Z našich vnuček vyrostly silné a hodné dívky, na které jsem hrdá.
Autor: Šárka Cvrkalová
