Nejen my lidé musíme v době koronaviru přijmout jistá opatření. I našich čtyřnohých přátel se změny týkají, oni ale na rozdíl od nás nechápou, co se děje. Většina psů je možná na jednu stranu ráda, že má doma páníčky teď daleko častěji, na druhou stranu dlouhým procházkám je alespoň na nějaký čas konec. Lítost nad zvířátky projevil ve svém článku Libor z Prahy, který nám svůj příběh zaslal e-mailem.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Pořídit si border kolii byl už odmalička můj velký sen,“ vypráví. „Ačkoli rodiče mi tvrdili, že vychovávat velkého psa v bytě je starost, já se nakonec rozhodl tuto zodpovědnost převzít a před třemi lety jsem si od chovatele sehnal to nejroztomilejší štěně na světě,“ vzpomíná.
Vždycky tu byl pro mě. Je to můj nejlepší přítel
Libor pojmenoval svého psa Kirk. „Samozřejmě mi jako štěně občas něco počůral nebo rozkousal, ale věnoval jsem mu dostatek času a brzy ho vychoval,“ vykládá čtenář. „Mám poměrně volnou pracovní dobu a mohl jsem se mu kdykoli věnovat. Když povyrostl, začal jsem s ním chodit na cvičiště a na dlouhé procházky. Border kolie je plemeno, které potřebuje výcvik a hodně pohybu.“
Kromě toho, že se Liborovi podařilo díky Kirkovi a neustálému pohybu zhubnout, pomohl mu pes překonat i mnohé psychické bolesti. „Když jsem se rozešel se svou přítelkyní, celé noci jsem mu mohl vyprávět o svých pocitech. Když mi umřel otec, soustředil jsem na výcvik a po večerech mohl Kirkovi plakat do srsti, díky tomu jsem se brzy dostal ze smutných nálad. I když to možná zní jako klišé, pes je opravdu nejlepší přítel člověka, který dokáže vycítit, že se něco děje. I proto pro něho chci udělat maximum, což bohužel v současné době nejde,“ říká Libor.
Pohyb venku jsme omezili na minimum. Projevilo se to i v jeho chování
Kvůli koronaviru a domácí karanténě byl Libor donucen z dlouhých procházek udělat krátké. Většina cvičišť je dnes navíc zavřená. „Otevřená jsou pouze ta menší, kde ale pokaždé, když jdu okolo, někdo je. Nechci se příliš zdržovat v přítomnosti jiných lidí, ale Kirkovi jen těžko vysvětluji, že se už musíme vrátit domů. Byl zvyklý být venku i pět hodin denně. Teď jsme to museli omezit jenom na tři desetiminutové procházky.“
Libor říká, že se na psovi změny podepsaly. „Mám ho skvěle vytrénovaného, takže když se ráno vzbudím a mám rozkousané bačkory, je mi jasné, že něco není v pořádku. Kirk začal být podle něho neklidný, neustále stát u dveří a kňučet. „Je mi ho opravdu líto.
A stejně tak všech ostatních psů, kteří jsou na tom dnes stejně. I kvůli nim doufám, že se brzy situace vyřeší a vše se vrátí do normálu. Pro nikoho z nás to není jednoduché, ale majitelé psů se mnou jistě budou souhlasit, že zvířata, která netuší, co se to najednou děje, na tom nejsou o mnoho lépe.“
Autor: Šárka Cvrkalová
