Celý život jsem vyrůstala pouze s mámou. Jako dítě jsem se příliš nezajímala o to, kde je vlastně můj biologický otec. Když jsem dospěla do věku, kdy jsem z celé té věci začala mít alespoň trochu rozum, začala jsem se na svého pravého otce mámy vyptávat. Ta se to pokaždé snažila zamést pod koberec a snažila se mě přesvědčit, abych se v minulosti nešťourala.
Čím více máma mlžila, tím více jsem se zajímala
Už si přesně nepamatuji, kolik mi přesně bylo, když jsem se o svého pravého otce začala doopravdy zajímat. Nicméně už tenkrát jsem chtěla vědět, co je ten muž vlastně zač. Kdykoli jsem se ale mámy na tátu zeptala, začala kolem toho strašně mlžit. Ale čím více mlžila, tím větší chuť zjistit pravdu ve mně probouzela. Rostla ve mně touha zjistit, kdo je vlastně můj pravý otec, kterého jsem nikdy neviděla.
Máma mě přesvědčovala, abych tátu nehledala
Vzpomínám si, že jsem byla kvůli mamině neochotě prozradit mi, kdo je můj pravý otec, na mámu dokonce několikrát naštvaná. Moje zoufalá touha zjistit, kdo je můj otec, mě nakonec dovedla i k tomu, že jsem mámě vyhrožovala, že pokud mi to neřekne, uteču od ní. Když se nad svým chováním ohlédnu zpětně, stydím se sama za sebe. Tenkrát mi ale vůbec nedocházelo, jak hnusně se ke své mámě vlastně chovám, když jí kvůli muži, který nás opustil ještě před mým narozením, tak ošklivě vyhrožuji.
Máma mě i nadále skálopevně přesvědčovala, že pro mě bude lepší, když svého otce hledat nebudu. Dokola mi opakovala, že mě chce ušetřit zklamání, jenže já na její slova nedbala a nadále si trvala na svém.
Zdroj: 123RF.COM
Po letech nátlaku mi sdělila, kdo je můj otec
Po několika letech častých hádek a nátlaků na mámu z mé strany jsem se konečně dozvěděla, jak se můj pravý otec jmenuje. Máma mi toho o něm příliš mnoho neřekla, protože z jejího života zmizel dřív, než jsem se narodila, a od té doby ho ani jednou neviděla, proto vůbec netušila, kde se v současné době nachází a zda vůbec ještě žije.
Pro mě to byl jednoznačný impuls k tomu, abych svého otce začala hledat. Nebylo to jednoduché, ale nakonec mi po půl roce hledání podařilo otce najít. Po letech jsem tak stála před finálním rozhodnutím, zda se za svým otcem vydám, nebo ne.
Máma měla pravdu, neměla jsem otce hledat
Po několikadenním rozmýšlení jsem se nakonec odhodlala k tomu, že jsem se za svým pravým otcem skutečně vydala. Měla jsem v sobě rozporuplné pocity, na jednu stranu jsem se těšila, na stranu druhou jsem byla strašně nervózní. Otce jsem vypátrala v jedné ubytovně, kde měl údajně bydlet. Už při prvním setkání mi došlo, že máma vlastně měla celý život pravdu.
Ať byly mé představy o pravém otci jakékoli, ani v nejmenším se neshodovaly s realitou. Představovala jsem si svého tátu jako pohledného a zodpovědného muže. Ve skutečnosti to byl notorický ochlasta, který neznal nic jiného než každý den prožitý v lihovém oparu. Možná jsem byla naivní, když jsem si myslela, že si s tátou po letech padneme do náruče. Omyl. Tátu při našem setkání zajímalo pouze to, jestli jsem přinesla nějakou flašku, a pokud ne, prý se se mnou nemá o čem bavit.
Měla jsem mámu poslechnout, ušetřila bych si zklamání, kterého jsem se dočkala, když jsem po tolika letech svého skutečného otce vypátrala.
Autor: Nikol Kolomazníková
