Loď, která přivezla hirošimskou atomovou bombu, čekal tragický konec. Stovky námořníků skončily jako potrava pro žraloky

od Nikola Jaroschová
4 minuty čtení
USS Indianapolis
Zdroj: U.S. Navy photo 80-G-425615, Public domain, via Wikimedia Commons

Těžký křižník amerického námořnictva USS Indianapolis měl za sebou od doby, kdy byl poprvé spuštěn na vodu, velmi plodnou kariéru. Po celé období druhé světové války loď úspěšně operovala v oblasti Pacifiku. Dokud jej japonská torpéda neposlala během pouhých dvanácti minut na dno oceánu.

Spolu s lodí útok nepřežilo přes tři sta mužů. Zbývajících devět set námořníků čekalo tři a půl dne hrůzy a utrpení, jen s malou nadějí na záchranu. Byli vystaveni žhnoucímu slunci a dehydrataci. Namísto záchrany si pro stovky z nich připlulo hejno žraloků. Když konečně přišla vytoužená záchrana, z původní posádky zbylo už jen tři sta šestnáct mužů.

USS Indianapolis byl těžký křižník třídy Portland námořnictva Spojených států. Pojmenován byl po městě Indianapolis ve státě Indiana. Přes sto osmdesát metrů dlouhé plavidlo mělo protiletadlovou výzbroj v podobě několika desítek kanonů.

Plavidlo bylo poprvé spuštěno na vodu v roce 1931 a mělo za sebou dlouhou historii. Významnou roli pak Indianapolis sehrál při operacích v Tichém oceánu poté, co USA oficiálně vstoupily do druhé světové války.

Tajná mise USS Indianapolis

Po množství úspěšných misí byl křižník na počátku roku 1945 po bombardování Okinawy poslán na opravu zpět na Havaj. Posádka lodi si tehdy myslela, že jejich působení ve válce již skončilo. Po generální opravě křižníku však byli povoláni na poslední, přísně tajnou misi nejvyššího významu pro národní bezpečnost.

Indianapolis měl pokračovat na ostrov Tinian a dodat součásti a jaderný materiál pro atomovou bombu s názvem Little Boy. Bombu, která bude svržena na Hirošimu o několik týdnů později. Pro mnoho mužů se tato operace stala opravdu tou poslední.

Posádka netušila, co křižník veze

Poslání lodi bylo přísně tajné, takže ani důstojníci na lodi neměli ponětí o tom, jak důležitý náklad loď přepravuje. Posádka se o to dokonce vsázela.

Na plavbu vzpomíná i Harlan Twible, který na „Indym“, jak se mezi muži lodi říkalo, sloužil jako palubní důstojník. Když loď 26. července 1945 doplula na Tinian, byl překvapen, kolik vysoce postavených vojenských důstojníků sledovalo posádku, jak náklad vykládá. Teprve později zjistili, že to byla bomba.

Poté, co Indianapolis doručil součásti atomové bomby, byl poslán na Guam. Zde se vystřídala řada členů posádky s jinými námořníky. Guam loď opustila 28. července a vyplula směrem k filipínskému ostrovu Leyte, kde měla posádka absolvovat další výcvik.

Před Japonci v těchto končinách kapitána nikdo nevaroval

Pět minut po půlnoci 30. července 1945 na nic netušící posádku plavidla vystřelila japonská ponorka šest torpéd. Dvěma z nich se podařilo loď zasáhnout. Kapitán lodi Charles McVay při vyšetřování vzpomínal: „Byl jsem vymrštěn z kajuty na můstku velmi prudkou explozí, krátce poté následovala další. Vše se odehrálo během pár minut. Zezadu na krku jsem cítil horký olej a vodu. Byla tma, nic jsme neviděli, slyšel jsem lidi křičet o pomoc. Loď byla během chvíle pryč.“

Potopena během 12 minut

První torpédo zasáhlo USS Indianapolis na přídi, druhé na středu zapálilo palivovou nádrž. Exploze loď doslova rozervala a křižník se začal okamžitě potápět. Ve zničené lodi uvízlo tři sta námořníků.

Zbylých devět set, kteří měli záchranné vesty, se pro tuto chvíli zachránilo skokem přes palubu. Některým z nich se povedlo chytit záchranných člunů. Přeživší počátečního útoku čekali uprostřed Filipínského moře na svoji záchranu, přičemž jejich poloha a osud americkému námořnictvu nebyly známy. Nouzový signál loď vyslat nestihla.

Ztracenou loď s tisíci muži nikdo nepostrádal

Kvůli chybám v komunikaci, které později námořnictvo připsalo právě utajení mise, nebyla loď, která měla podle plánu doplout následující den do Leyte, hlášena jako nezvěstná. Dvě vzdálená centra, která sledovala její polohu, se domnívala, že s lodí komunikuje to druhé centrum. Že bylo ztraceno spojení, tedy neřešila. V důsledku toho všeho strávili přeživší téměř čtyři dny na otevřeném moři, než byli spatřeni piloty při rutinním hlídkovém letu.

Posádku tvořili především mladí námořníci

Po potopení lodi bylo hlavním úkolem mužů přežít na otevřeném moři. Mnoho členů posádky bylo zraněno během explozí torpéd, někteří těžce. Palubní důstojník Harlan Twible, tehdy čerstvý absolvent Americké námořní akademie, na událost vzpomínal v rozhovoru s historikem z amerického Národního muzea druhé světové války v New Orleans. „Všichni byli k smrti vyděšení. Všechno to byly děti ve věku 18 a 19 let. Nebyl zde žádný boj ani zmatek, pouze strach.“ Když vycházelo slunce, Twible sečetl muže a napočítal jich pouhých tři sta dvacet pět živých.

Žraloci měli hody

Ti, kteří přežili, trpěli pod palčivými paprsky slunce a modlili se, aby přišla noc. S tou však hrozilo podchlazení. Většinu soužil nedostatek jídla a vody, spousta zoufalých námořníků začala pít slanou mořskou vodu. Někteří měli štěstí a našli mezi troskami lodi trochu jídla.

Nejhorší útok žraloků v historii lidstva

Hluk výbuchů a pach krve ve vodě přitáhl k vraku stovky žraloků. Poté, co sebrali mrtvé a zraněné, začali útočit na přeživší. Žraloci místo tragédie neopustili po celou dobu. Kroužili kolem mužů a náhodně si vybírali oběti.

Strojník z lodi vzpomínal: „Měli jsme tam síť, ke které byly připevněny věci z polystyrenu, aby se udržela nad vodou. Na ní bylo asi patnáct námořníků. Najednou k ní připlulo hejno deseti žraloků a z mužů nezbylo nic. Takhle to šlo dál a dál.“

Předpokládá se, že kořistí žraloků se stalo až sto padesát mužů. Muži drželi tzv. žraločí hlídky. Snažili se držet co nejvíc pohromadě a odrážet útoky žraloků mlácením a kopáním. Od větších skupin se většinou žraloci drželi dál.

Objevili je při náhodném letu

Velení námořnictva o potopení lodi nevědělo, dokud nebyli přeživší spatřeni na otevřeném oceánu o tři a půl dne později. 2. srpna dopoledne při běžném hlídkovém letu amerického námořnictva zpozorovali muže piloti letounu. Pilot ihned vyslal hlášení „mnoho mužů ve vodě“.

Na místo byly okamžitě vyslány všechny letecké i pozemní jednotky schopné záchranných akcí. Část přeživších byla zachráněna letadlem, zbylé vyzvedlo několik lodí. Záchrana trvala dlouho do noci. Přežilo tři sta šestnáct mužů.

Padlo kontroverzní obvinění

Zachráněný kapitán lodi Charles McVay spáchal v roce 1968 na své zahradě sebevraždu. Po vyšetřování byl postaven před vojenský soud za to, že neprovedl s lodí úhybnou taktiku, která mohla potopení zabránit. Ačkoli zajatý velitel japonské ponorky vypověděl, že by úhybné manévry nebyly efektivní, protože loď byla stejně na dostřel, byl McVay shledán vinným.

Kapitánovo jméno nechal očistit jedenáctiletý chlapec

Později se zjistilo, že americké námořnictvo vědělo, že v oblasti kolem USS Indianapolis operují japonské ponorky, ale že McVay nebyl varován. V důsledku toho byla zahájena kampaň za očištění jeho jména a byl zproštěn viny úsilím dějepisného projektu žáka šesté třídy v roce 2000. V současnosti je naživu deset přeživších z USS Indianapolis.

Zdroj: wikipedia.org, allthatsinteresting.com, nationalww2museum.org
Autor: Michaela Pauerová


Sdílet článek:Share on Facebook
Facebook

Související články