Gibbeting: Z tohoto málo známého středověkého mučicího nástroje vám budou vstávat všechny vlasy hrůzou

od Andrea Světlíková
2 minuty čtení
gibbeting
Zdroj: The Pirates Own Book, by Charles Ellms, [1], Public domain, via Wikimedia Commons / William Andrews. Gutenberg Project : E-text prepared by Eric Hutton, Stephen Blundell, and the Project Gutenberg Online Distributed Proofreading Team, Public domain, via Wikimedia Commons

Co se všemožných způsobů mučení a poprav týče, fantazie lidí ve středověku neznala mezí. Provinilce bylo třeba řádně a exemplárně potrestat. Jedině tak to mohlo ostatní od podobných činů a zločinů odradit. Jeden z méně známých mučicích nástrojů středověku si získal oblibu i v novější době.

Řeč je o gibbetingu. Ten se stal velmi oblíbeným v novověké Anglii, a to především ve 40. letech 18. století, i když oficiálně byl tento způsob popravy vyhlášen zákonem až v roce 1752. Nařízení tehdy požadovalo, aby byla těla odsouzených vrahů veřejně pitvána nebo gibbetována.

Mučicí klec vytvořená „na míru“

Gibbeting byl vlastně způsob popravy. Ta však probíhala poněkud jinak, než jak ji z historie běžně známe. Tento způsob byl daleko zdlouhavější a krutější. Obviněný byl umístěn do těsné ocelové klece, do které se sotva vešel. Končetiny mu tak často visely ven mezi mřížemi. Klec pak byla umístěna na šibenici a zbylé konání už bylo na přírodě.

Proces rozkladu lidského těla, které pak pohromadě držela jen klec, byl tak ukazován veřejně. Šibenice s klecí byly stavěny na veřejných komunikacích, aby smrt provinilce byla dostatečnou výstrahou pro co nejvíce lidí.

A že svůj účel gibbeting plnil dostatečně. Kolemjdoucí odvraceli pohledy a byli dostatečně zastrašeni. Uvězněný člověk byl vystaven spolu s informacemi, za jaké zločiny pyká.

K mučení se přidávali i ptáci

Odsouzený v kleci pomalu zmíral žízní, hladem i bolestí, a pomáhala i příroda. Na tělo útočili ptáci, kteří provinilci vytrhávali maso či vyklovávali oči, často ještě zaživa.

Klec byla zavěšena až v třicetimetrové výšce, aby se k trestanci nikdo nedostal. Šibenice, na které klec visela, byla pobita hřebíky, kdyby přeci jen někoho napadlo na ni lézt.

Angličani totiž s tímto typem trestu nesouhlasili a bylo jim trestanců líto. Zároveň si také stěžovali na nesnesitelný zápach z rozkládajícího se těla. A samozřejmě, pohled na takto umírajícího člověka byl prostě strašný. Klece byly navrženy tak, aby budily maximální hrůzu i po smrti provinilce – ve větru se děsivě kymácely, skřípaly a zvonily.

Trest pouze pro muže

Zajímavé je, že gibbetováni byli pouze muži, nikoli ženy. Nejednalo se však o milosrdnost vůči něžnému pohlaví. Ženy byly trestány jiným způsobem a jejich těla poté putovala na stoly chirurgů. Ti je směli zničit a rozřezat při pitvě.

Oběťmi gibbetingu byli nejčastěji usvědčení vrazi. Zloději či žháři byli takto trestáni jen výjimečně.

Silnice nesou jména gibbetovaných zločinců

Klece na svých místech zůstávaly i po celá desetiletí a těla se v nich proměnila na kostry. Staly se tak děsivými krajinnými prvky. Gibbetovaní zločinci dokonce propůjčili svá jména silnicím. Například Old Parr Road v Banbury v Oxfordshire nese jméno po odsouzeném vrahovi jménem Parr. Ten zde byl v kleci pověšen v roce 1746.

V letech 1752 až 1832 bylo tímto způsobem usmrceno sto třicet čtyři mužů.

Dnes již samozřejmě visící klece nikde nenajdeme, avšak názvy míst po jménech gibbetovaných odsouzenců zůstávají.

Gibbetování vyšlo z módy v roce 1832, oficiálně byl tento trest zrušen až o dva roky později. Klece na gibbetování je možné vidět ještě v některých menších anglických muzeích, kde jsou vystaveny dokonce i s kosterními ostatky.

Autor: Michaela Pauerová

Související články