Hedvika si už jako malá holčička uvědomila, že disponuje zvláštní schopností. V útlém věku tomu zpočátku nevěnovala pozornost, protože z toho neměla rozum. Později se ale přesvědčila, že její schopnost je ve skutečnosti obrovský dar.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Hedvika se chtěla svěřit, proto nám do redakce poslala e-mail. Napsala nám v něm, že díky své schopnosti už několika lidem zachránila život.
Bylo mi asi osm, když jsem si té schopnosti všimla poprvé
Zvláštní tušení se u Hedviky poprvé projevilo v době, kdy jí bylo asi osm let. Tehdy tomu moc nerozuměla, přeci jen byla ještě dítě.
„Jeli jsme zrovna s rodiči na výlet. Já najednou dostala zvláštní pocit, který mi napovídal, abychom jeli jinou cestou,“ vysvětluje Hedvika a dodává, že nechápala, kde se ten pocit vzal. „Nic jsem neřekla nahlas, a nakonec jsme skončili na půl dne v zácpě kvůli dopravní nehodě,“ píše.
V pubertě o sobě schopnost dala vědět znovu
Během dospívání se zvláštní nadání mladé Hedviky prokázalo znovu. Tehdy již pochopila, že disponuje něčím, co druzí nemají. „Pamatuji si na den, kdy jsem opět dostala zvláštní pocit,“ popisuje Hedvika.
„Tentokrát šlo o moji babičku. Měla jít k lékaři, ale já měla pocit, že by měla zůstat doma,“ píše. „Zavolala jsem jí a přemluvila ji, aby zůstala doma. Pak jsme zjistili, že před babiččiným domem srazili chodce,“ odhaluje Hedvika.
Bála jsem se toho, co by pro mě mělo být darem
Hedvičiny zvláštní pocity se projevovaly stále častěji. Šlo o blízké, kamarády i úplně cizí lidi. Hedvika se své schopnosti začala bát. „Nechápala jsem, proč se mi to děje,“ svěřuje se.
„Nechtěla jsem mít ty zvláštní pocity, vždycky mě při nich brnělo celé tělo. To jsem ještě nechápala, že to není prokletí, ale dar,“ píše Hedvika.
Znovu jsem zachránila lidský život
Před několika lety dostala Hedvika příležitost opět zachránit lidský život. Tentokrát šlo o jejího bratra. Ten ale Hedvice nevěřil. „Bratr jezdi do práce na motorce,“ vysvětluje.
„Já jsem však toho dne probudila s pocitem, aby jel raději autem,“ píše Hedvika. „Zavolala jsem mu, ale on měl ze mě legraci. Byla jsem vyděšená, že mě neposlechne,“ zoufá si v e-mailu.
Bratr nakonec Hedviku poslechl a odjel do práce autem. Pár ulic od jeho bytu do něho z boku narazilo cizí auto. Kdyby jel na motorce, možná by to vůbec nepřežil.
Se svojí schopností se nesvěřuji. Lidé to nechápou
Hedvika má sice schopnost, která by kdekomu přišla úžasná. Ona se však nesvěřuje, že něčím takovým disponuje. Už dávno si uvědomila, že to lidi nechápou.
„Několikrát jsem čelila urážkám, že jsem blázen,“ píše nám Hedvika. „Proto o mém daru vědí jen ti nejbližší,“ uzavírá svůj příběh.
Autor: Nikol Kolomazníková
