Všimli jste si, jak populární jsou dnes filmy o upírech či jiných nemrtvých? Není to však žádná novinka, tyto příběhy byly mezi lidmi vždy oblíbené a provázejí nás po celou dobu naší historie. Napadlo vás někdy, kde se tyto příběhy vzaly?
Lidé žijí ve strachu z příšer od nepaměti. Ale proč? Odkud se tento strach bere?
Trochu jiní upíři než v Twilight
Nejznámější skupinou těchto hrůzostrašných bytostí jsou beze sporu upíři. Ačkoliv Edward ze ságy Twilight vypadal na první pohled jako příjemný společník, ve skutečnosti tyto krvelačné příšery budily velký strach.
První zmínky pocházejí již z roku 4000 před naším letopočtem, kdy Asyřany strašili tzv. edimmu – duchové podobní upírům.
O několik tisíciletí později, v roce 1725, se prý ve svém domě v Kisilově v Srbsku zase objevil jistý Peter Plogojowitz a žádal o jídlo pro svého syna. Nebylo by na tom nic divného, kdyby tento muž před nedávnem nezemřel.
Navíc se objevilo tělo jeho mrtvého syna a další obyvatelé i na smrtelné posteli tvrdili, že jim Plogojowitz sál krev.
Když obyvatelé po čase vykopali Plogojowitzovo tělo, zjistili, že se ještě nezačalo rozkládat a že ústa jsou pokryta čerstvou krví. Aby se jeho řádění nemohlo opakovat, vrazili mu do srdce klín a tělo spálili.
Co kraj, to jiný upír
Každý kout světa má svou vlastní představu o vzhledu a chování upírů. Transylvánii a jejího Drákulu asi netřeba představovat, ale například v Karibiku mají Loogaroo, ženu, která zaprodala duši ďáblu.
V noci si prý svléká kůži a vchází do domovů, aby lidem vysála krev. Může být poražena pouze tím, že se její kůže pokryje solí.
V germánském folklóru je zase známý například nachzehrer, kterým se člověk může stát, pokud je pohřben v šatech se svým vytištěným jménem.
Mrtvola pak žvýká své rubáše a její duch se v noci potuluje po okolí, bere na sebe podobu prasete a vysává život členům své rodiny.
To se od načesaného Edwarda Cullena dost liší, že? K obrazu upírů z těchto legend se možná trochu přiblížil Damon Salvatore z Upířích deníků, ale stále se jedná o velmi vzdálenou podobnost.
Vlkodlaci
U Twilight ságy ještě zůstaneme a povíme si něco o úhlavních nepřátelích upírů – vlkodlacích. Není jisté, kdy se o nich objevily první legendy, ale učenci poukazují na starověký Sumer a Epos o Gilgamešovi, pravděpodobně nejstarší dochované epické dílo. V tom Gilgameš pomlouvá potenciální milenku, protože svého předchozího partnera proměnila ve vlka.
Vlkodlaci se objevují také v řecké mytologii v legendě o Lykáónovi, který se proměnil ve vlka, když rozhněval boha Dia.
Když se posuneme blíže k naší době, tak v roce 1764 bylo v jednom francouzském regionu nalezeno více než 100 těl s od těla oddělenými a ohlodanými hlavami.
Po venkově se pak šířily zvěsti, že se oblastí potuluje vzpřímeně kráčející monstrum, které je odolné vůči kulkám.
Kde se mýty vzaly?
Proč jsou lidé fascinováni krvelačnými příšerami a proč věří v jejich existenci? Ačkoliv o upírech samotných nenalezneme žádné vědecké důkazy, existuje určitý vědecký základ pro upírský folklór.
Paul Barber ve své knize Vampires, Burial, and Death tvrdí, že víra v upíry pochází z předindustriální společnosti, která se snažila vysvětlit proces smrti a rozkladu.
Lidé očekávali, že se tělo v zemi rozloží stejně rychle jako tělo vystavené venkovním živlům. Takže když byla mrtvola v nečekaně dobrém stavu, nafouklá, jako by byla plná krve, popřípadě i s krví na rtech, měli podezření na vampirismus.
Pro mrtvoly jsou ale nafukování i viditelná krev přirozené, protože v těle se hromadí plyny z rozkladu, které mačkají plíce a nutí krev vytékat z nosu a úst. Kůže a dásně se navíc stahují, takže se více odkrývají zuby a špičáky mohou připomínat upíří tesáky.
Vzhled upírů lze dle Barbera vysvětlit také zdravotními stavy, jako je vzácná porfyrie krve. Lidé s porfyrií mají nedostatek enzymu, který narušuje produkci důležité části červených krvinek.
Kůže postiženého se při slunečním záření spálí, vytvoří puchýře a jizvy, takže ven může vycházet pouze v noci.
Lze tedy říci, že pověry o krvelačných příšerách vznikly především z lidské nevědomosti. Některé příběhy se však doposud vysvětlit nepodařilo, takže možná…
Zdroje: National Geographic, History
Autor: Soňa Jiroutová
