Kateřina si byla jistá, že Jonáš je ten pravý. Byla přesvědčená, že právě on je tím mužem, kterého si chce vzít a vedle kterého chce zestárnout. Na své vlastní svatbě, která se měla stát nejkrásnějším dnem v jejich životě, však zjistila šokující pravdu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Znají se v podstatě celý život. Vyrůstali v jednom městě a jejich životy se prolínaly po celou dobu. Teprve před čtyřmi lety jim však došlo, že je mezi nimi něco víc.
Svoji svatbu jsem plánovala dlouho. Musela být perfektní!
Když mě Jonáš po třech letech vztahu požádal o ruku, neváhala jsem ani vteřinu. Milovala jsem ho a chtěla si ho vzít. S prstenem na ruce a vidinou svatby jsem byla nejšťastnější člověk na planetě.
Svoji svatbu jsem plánovala dlouho a pečlivě. Musela být perfektní do posledního detailu. Vdávat jsem se hodlala jen jednou. Tak ať to stojí za to!
Na svatbu měli přijet i vzdálení příbuzní. Seznam hostů rostl!
Zpočátku jsme se s Jonášem domlouvali, že svatbu uděláme menší. Jak jsme ale procházeli seznam těch, kteří by po našem boku v tento den neměli chybět, najednou jsme zjišťovali, že to až tak malá svatba nebude. Nakonec jsme pozvali i vzdálenější příbuzné, kteří naše pozvání postupně přijímali, a seznam hostů rostl a rostl. Deset, dvacet, třicet, …, sto lidí. A bylo jich stále více a více! V ten okamžik jsem ještě netušila, že mi jeden z těch pozvaných příbuzných prozradí pravdu, která mnou naprosto otřese. To totiž mělo přijít až v den mé svatby.
„Na slovíčko, drahá,“ řekla mi teta a pak přišel šok!
Můj svatební den probíhal přesně tak, jak jsem si ho představovala. S úderem poledne jsem muži svého života před zraky všech řekla své ano a o chvíli později jsme společně naši lásku stvrdili prstýnky. Po svatební hostině bylo samozřejmě rušno. Když se sejde kolem 150 lidí, je o zábavu postaráno. Snažila jsem se tak nějak věnovat všem, aby nikdo nemohl říci, že jsem ho přehlížela a schválně se s ním nebavila. Když za mnou přišla moje teta, kterou si pamatuji z dětství, a požádala mě o rozhovor kousek stranou, netušila jsem, že mi tři minuty s ní změní život.
S manželem jsme vzdálení příbuzní! Smí se to vůbec?!
Teta se mi zadívala do očí, poté se rozhlédla, jestli nás někdo neposlouchá, a vzápětí mi řekla něco, co mnou neskutečně otřáslo. Já a Jonáš – muž, kterého jsem si teprve před pár hodinami vzala – jsme ve skutečnosti vzdálení příbuzní. Ta informace mi vyrazila dech, musela jsem se posadit. Teta mi vysvětlila, že jsme bratranec a sestřenice přes dvě kolena. Nechápala jsem její slova, hlavou mi běžela stále jedna a tatáž myšlenka: jsme příbuzní, vždyť to se přece nesmí!
Stále to mám v hlavě, ačkoli vím, že na citech k mému muži se nic nemění
Dohledala jsem informace, že manželství, potažmo vztah v boční linii 3. a 4. stupně není považován za nelegální. Nepovažuje se to za incest a svatba v České republice je tolerována a legální.
Přesto mám tu skutečnost stále v hlavě. Sice vím, že na mých citech k manželovi se nic nezměnilo, ale ta myšlenka tam zkrátka stále je.
Autor: Nikol Kolomazníková
