Těšila jsem se na poslední Vánoce jak malé dítě. První po šestiletém vztahu. Konečně měl doma oznámit, že se chce rozvést, a měl se nastěhovat ke mně. Měl to být můj největší dárek.
Uvařila jsem štědrovečerní večeři, nachystala cukroví, šampaňské, ozdobila stromek a pod něj dala dárky pro něj. A čekala. Těšila jsem se na něj stejně, jako když jsem se jako malá těšila na Ježíška.
Ale místo toho, aby přišel on, mi přišla zpráva, že je jeho manželka nemocná a že ji v takovém stavu opustit nemůže. Jistě. Jak jinak.
Příště už to určitě vyjde
Vlastně, když se tak dívám zpátky, nebylo to poprvé, co něco takového udělal. Každé Vánoce měly být ty naše první. Ale pokaždé se stalo něco, kvůli čemu to tak být nemohlo. Jednou byl nemocný jeho 19letý syn, jindy byla jeho 21letá dcera v nějakém stresu a potřebovala ho. Další Vánoce mu umíral otec (mimochodem, stále žije a těší se hodně dobrému zdraví) a jiné musel mít doma matku, která už špatně chodí.
Pokaždé nezapomněl dodat, že ty příští už to ale vyjde. Tvrdil, že mě miluje, a že určitě brzy budeme spolu. Každé „příště“ ale opět překazila nějaká takováto krize, ať už skutečná, nebo smyšlená.
Ujel mi vlak?
Před ním jsem měla přítele, který mě miloval nade vše. Chtěl si mě vzít. Ale já ho nechala kvůli ženatému chlapovi. Prosil mě, abych ho neopouštěla, byl ochotný a schopný udělat pro mě všechno. A já si toho vůbec nevážila. Byla jsem mladá a měla pocit, že se nudím, že potřebuji něco jiného.
On je teď šťastně ženatý a má dvě děti. A já se budím každé ráno sama a brečím, že jsem si nechala utéct skvělého, milujícího a věrného muže, který mi chtěl snést modré z nebe.
Zdroj: 123RF.COM
Místo toho mám, nebo spíš nemám, chlapa, o kterého se dělím (značně nerovným dílem) s jeho manželkou. Se kterým se musím scházet tajně, tam, kde nás nikdo neuvidí. Nemůžeme jít spolu do kina, do divadla, na koncert, jet na dovolenou. Nemůžu dát naši společnou fotku na sociální síť. Vídám se s ním, když si najde chvilku mezi prací, rodinou a koníčky. Obvykle u mě doma, ale pořád říká, jak mě miluje, a jak se těší, až budeme konečně spolu.
Nemůžu se ani nikomu svěřit, protože mí přátelé a rodina, kteří o něm ví, mi hned od začátku tvrdili, že je to krysa a že náš vztah nemá žádnou budoucnost. Nechci slyšet žádné „Neříkali jsme ti to?“ ani nechci momentálně nikomu dávat za pravdu. Jsem nešťastná a zoufalá. A nevím, co budu dělat. Čekat na další Vánoce? Nebo až mu dojdou výmluvy? Až ho přestanu bavit? Nevím.
Autor: Jana Janáčková
