Věra a její o deset let starší bratr spolu dříve vycházeli. To je ale už pár let minulostí. Jak se nám čtenářka svěřuje v e-mailu, některé věci zkrátka není možné opustit. Její matka i bratr jí zatajili, že má ještě dalšího sourozence.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Samozřejmě by se o mrtvých mělo mluvit jen dobře, aby mohli odpočívat v pokoji,“ svěřuje se Věra. „Jenomže moje matka mi celý můj život lhala. Když před deseti lety zemřela, při rozdělování majetku jsem zjistila celou pravdu. Od toho dne se nebavím nejen s bratrem, ale i se spoustou dalších příbuzných.“
Kromě Karla mám ještě jednoho bratra. Nikdy jsem ho nepotkala
Když došlo na rozdělování majetku, podle závěti měl být spravedlivě přidělen mezi tři lidi. Tři děti zesnulé. To Věru překvapilo, protože měla za to, že ona s bratrem jsou jediní dva. „Myslela jsem, že je to omyl, ale bratr mi nakonec všechno přiznal,“ vykládá Věra.
„Když jsem se narodila, bratrovi bylo už deset let. Matka mě měla poměrně pozdě, bylo jí skoro čtyřicet. Netušila jsem ale, že poprvé otěhotněla už velmi mladá,“ popisuje. „Karel mi řekl, že v té době byl můj starší bratr Emil ve vězení za napadení člověka. Máma zkrátka nechtěla, abych věděla o tom, že někoho takového máme v rodině. Přesvědčila tedy tehdy desetiletého Karla, aby mi o tom nikdy neřekl.“
I když Věřina matka nechtěla o Emilovi už nikdy nic slyšet, rozhodla se na něho ve své závěti myslet a odkázat mu nějaký majetek. „Podle všeho s ním celý život nekomunikovala. Aby napravila svou chybu, nechala na něho přepsat alespoň část domu. Část domu, který měl patřit mně a bratrovi.“
Věra nedokáže podle svých slov pochopit, že se její matka celý život dokázala nebavit se svým synem. Ať už provedl cokoli, je to podle jejích slov ubohé. Stejně tak její bratr, který o všem věděl a nic neřekl.“
S bratrem se od té doby nebavím. Pro mnohé příbuzné jsem hyenou já
Věra od toho dne nedokáže bratrovi pohlédnout do očí. „Zatajil přede mnou vlastního bratra. Nechci o něm už ani slyšet. Udělal podle mého strašnou věc. Smůla ale je, že ostatní příbuzní se přiklání spíše na jeho stranu,“ svěřuje se čtenářka.
Podle ní se málokdo v rodině dokázal smířit s tím, že přestala chodit matce na hrob, že se s bratrem nebaví a o matce nechce vůbec mluvit. „Mají to za zradu z mojí strany. Nedovedou si ale ani představit, jak je mně.“
Nějaký čas Věra uvažovala, že by svého bratra kontaktovala. „Vím jenom to, že přes e-maily oznámil Karlovi, že svou půlku baráku nechce a vzdal se jí v jeho prospěch. Chtěla jsem ho poznal, ale nikdy jsem neměla šanci ho potkat a teď na stará kolena mi to přijde nesmyslné řešit,“ vykládá.
„Možná je to takhle všechno lepší. Nevím, zda Emil opravdu není špatný člověk, před kterým mě matka jen chránila. Měla mi ale jak ona, tak i Karel dát šanci, abych si na něj udělala názor sama.“
Autor: Šárka Cvrkalová
