Osud se s naší rodinou poslední roky opravdu nemazlil. Nejdříve jsme kvůli nešťastné autonehodě přišli o člena rodiny. Poté mamince zjistili vážnou nemoc. A aby toho nebylo málo, tátu vyhodili z práce. Najednou se toho na nás sesypalo strašně moc. A ne každý z nás to dokázal ustát…
Zemřel mi bratr
Jsou to tři roky, kdy jsem přišla o bratra. Ta zpráva nás zasáhla jako blesk z čistého nebe. Jak se museli cítit moji rodiče, dokáže pochopit asi jen ten, kdo přežil své vlastní dítě. Dle maminčiných slov není horší bolesti. Ani mně nebyla jeho smrt lhostejná. Ačkoli byl mezi námi sedmiletý věkový rozdíl, měli jsme s bratrem úžasný vztah.Chybí mi i teď, po tolika měsících. Ztráta blízkého člena naši rodinu stmelila, ale zároveň tak trochu rozdělila. Nejednou totiž máma vyčetla otci, že koupil bratrovi tak silné auto. Nebýt toho, možná by se to nikdy nestalo.
Zdroj: 123RF.COM
Další rána osudu
Další rána přišla o rok a půl později. Maminka šla na pravidelnou kontrolu na mamografu. Vždycky bylo všechno v pořádku, v naší rodině snad ani nikdo rakovinu neměl. Přesto ji mojí mamce diagnostikovali. Tím se nejen jí, ale i nám opět otřásl celý svět. Jasně, dneska už se dá tato ošklivá nemoc alespoň částečně léčit, u někoho dokonce úplně, ale už jen to vědomí, že je maminka tak nemocná a má před sebou náročnou a dlouhou cestu, nás opět psychicky srazilo ke dnu.
Zdroj: 123RF.COM
Táta přišel o práci
Vlivem nemoci a chemoterapie, kterou maminka špatně snášela, musela odejít z práce. Rodinu tak živil otec. Já přispívala tím, co jsem si při studiu vydělala na brigádách, ale asi si umíte představit, kolik si vydělá student, který většinu času stráví ve škole a brigádu stíhá maximálně tak po večerech nebo o víkendech. Všechno placení tak zůstalo na otci.
Několikrát jsem ho přistihla, jak si nalévá panáky alkoholu. Ani předtím nebyl úplný abstinent, ale nyní jsem ho stále častěji potkávala ve spíži s flaškou v ruce. A vůbec se mi to nelíbilo. Situace vygradovala natolik, že táta jednou přišel do práce, kde mu dali namátkově dýchnout, on nadýchal, a tak ho na hodinu vyhodili.
Zdroj: 123RF.COM
Neunesl, co nám život nadělil
Bylo toho na nás moc. Na nás na všechny. Jediný, kdo se s tím ale nedokázal poprat, byl právě můj táta. Od občasného popíjení se dostal až do takové fáze, že začal pít pořádně. Od rána do večera jen nasává z flašky. Už se ani nesnaží, aby to zakrýval přede mnou nebo před mamkou. Je věčně opilý, už ani nevím, kdy jsem ho naposledy viděla střízlivého. Do práce nechodí a peníze nejsou. Proto se mamka i přes svůj stav musela vrátit do práce.
Snažíme se s otcem promluvit, domluvit mu, přemluvit ho, aby zase začal žít. On žije, jenže ne pro nás, ale pro alkohol, kterého se odmítá vzdát.
Autor: Nikol Kolomazníková
