Tereza (42): Zatoulaný pes změnil život naší rodiny. Pokud si příběh přečtete, neubráníte se slzám

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
zena stredniho veku
Zdroj: Shutterstock

Nebýt toho cizího psa, který se k nám zatoulal, asi by to nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Zpočátku jsem z něj nebyla nadšená, ale nyní už vím, že mu za mnohé vděčím.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Stalo se to v den, kdy ode mě manžel odešel. Už nějakou dobu jsme mezi sebou měli nepříjemné neshody, které vyústily v to, že odešel na hotel – než si něco najde. Události ale nabraly nečekaný spád.

Co si zapomněl?

Seděla jsem u stolu v jídelně a nezadržovala slzy. Mezi mnou a manželem Honzou už to nebylo jako dříve, ale když toho dne odešel, bylo mi to líto.

Na odchodu jsme se dohodli tak nějak oba. Už se to nedalo vydržet, pořád jsme se jen hádali. A tak jsem tam seděla a vzpomínala, jak nám bylo dobře.

Bylo to asi půl hodinu poté, co za sebou zavřel dveře a odešel na hotel. Zaslechla jsem zvenčí nějaký šramot a napadlo mě, že si třeba něco zapomněl. Za vchodovými dveřmi ale můj manžel nebyl.

Co s ním?

Na rohožce u dveří ležel cizí pes. Nejdříve jsem se ho lekla, čekala jsem za dveřmi manžela a ne zatoulaného pejska. Rozhlédla jsem se po ulici, ale nikde nikdo.

Chlupáč hned po mém příchodu zvedl hlavu, postavil se a začal vrtět ocasem. Než jsem se nadála, proklouzl mi kolem nohy a už byl uvnitř.

Dostala jsem strach. Od chvíle, kdy mě jako dítě pokousal babiččin jezevčík, jsem měla ze psů strach. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Potřebuji pomoc!

Byla jsem doma sama a netušila, co si počnu s hafanem, který se pohodlně uvelebil v obýváku hned vedle gauče. Stála jsem dva metry od něj a přemýšlela, co teď.

Zavolala jsem manželovi. Byla to jen chvíle, co jsme se naštvaně rozloučili, ale já nyní potřebovala jeho pomoc. Naštěstí přijel asi za dvacet minut.

Vylíčila jsem mu situaci. Najednou už jsme nad psem stáli oba dva a manžel navrhoval, abych zavolala na policii, zda někdo psa neztratil. Neuspěla jsem, nic nahlášeného nebylo.

Nebudu tu s ním sama!

Na manželovi bylo vidět, že je mu nepříjemné tam se mnou být. Zároveň ale moc dobře věděl, že mám ze psů strach.

Nenechal mě tam samotnou. Ani jeden z nás ale nevěděl, co s tím pejskem. Tvářil se nešťastně a u nás doma se mu očividně líbilo. Po hodině jsme volali znovu, zda někdo nenahlásil ztrátu psa. Neuspěli jsme ani tentokrát.

Za všechno může pes

Proseděli jsme u toho psa s manželem celé odpoledne. Najednou mi došlo, že si povídáme, o všem a o ničem. Řekli jsme si toho za to odpoledne hodně.

Když se přiblížil večer, manžel věděl, že odejít nemůže, a proto zůstal. Nehnuli jsme se od toho hafana až do noci a pořád si povídali. Byla to šílená změna, poslední dny jsme se jen hádali.

Ráno jsem se probudila v manželově náručí – usnuli jsme na gauči. Pes nám spokojeně ležel u nohou. Došlo nám, že rozejít by se byla chyba. Té noci jsme si v podstatě všechno vyříkali a rozhodli se dát našemu manželství ještě šanci.

Vděčím za to zatoulanému pejskovi. Ani následující den ho nikdo nehledal, tak jsme si ho rozhodli nechat. U nás doma zůstal, a zachránil tak naši rodinu.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články