Moji rodiče byli velmi přísní. Jako dítě jsem vyrůstala v podmínkách, které si jiné děti v mém okolí neuměly ani v tom nejděsivějším snu představit. Oba moji rodiče byli učitelé a řád pro ně byl velmi důležitý. Ode mě a mých sourozenců proto vždy a za jakékoli situace vyžadovali maximální poslušnost, dodržování pravidel a ctění autority.
Vždycky jsem si říkala, že já taková nebudu
Jako dítě, a především jako dospívající jsem si častokrát říkávala, že až budu mít jednou svoji vlastní rodinu, v žádném případě nebudu jako moji rodiče. Děsila mě představa, že by se mě moje děti bály, tak, jako jsem se já bála mámy a táty.
Jenže jejich výchova se na mě očividně podepsala daleko více, než jsem si myslela. I přes všechny sliby, které jsem dala sama sobě a které mě zavazovaly k tomu být úplně jiným rodičem, než jací byli ti moji, se nakonec ukázalo, že mám v sobě hluboko zakořeněné určité zásady, kterých se chtě nechtě držím a které zastávám i přesto, že jsem je nikdy zastávat nechtěla.
Zdroj: 123RF.COM
Jednala jsem v zájmu svých dětí
Když se mi narodily děti (nejdříve starší syn Lukášek a poté mladší dcera Mariánka), v mnohém jsem na ně uplatňovala ty samé postupy, které jsem znala od svých rodičů. Byla jsem naučená, že děti mají doma pomáhat už od útlého věku, proto jsem to automaticky vyžadovala i u svých dětí. Myslela jsem si, že je tak naučím určité zodpovědnosti a svým způsobem je připravím do života. Byla jsem přesvědčená, že tak jednám v zájmu svých dětí.
Bohužel to bylo jinak. Věci, které pro mě byly naprosto samozřejmé a o kterých jsem si myslela, že je tak mají i v jiných rodinách, způsobovaly mezi mnou a dětmi časté rozepře. Jako úplně malé děti mi samozřejmě nijak neodporovaly, jenže jak rostly a začaly mít na věc svůj názor, byli jsme kvůli mým nárokům a požadavkům často ve sporu.
Po rozvodu přišlo nemilé překvapení
Zdroj: 123RF.COM
Nešťastné nebyly jen mé děti. Když mi manžel předložil rozvodové papíry, okamžitě mi došlo, že po mém boku nebyl spokojený ani on. Cožpak jsem chtěla tolik? Opravdu bylo tak špatné, že jsem po dětech chtěla, aby si uklízely v pokoji, aby pomáhaly s domácími pracemi, aby chodily domů načas a aby ctily společné večeře? Vážně jsem byla tak hrozná matka, když jsem po nich chtěla, aby měly oblečení ve skříních vždy dokonale porovnané, aby na poličkách nebyl prach nebo aby se každý den dvě hodiny pilně učily?
Možná toho bylo moc, o čemž by svědčila skutečnost, že děti po mém rozvodu s manželem utekly ke svému otci. Svým způsobem jsem je od sebe odehnala, a to svými nároky, které jsem kladla na jejich dětská bedra. Myslela jsem si, že tak činím pro jejich dobro, ve finále jsem za své zažité standardy zaplatila tu nejvyšší daň.
Autor: Nikol Kolomazníková
