Sofie (26): Šéf v práci si na mě zasedl. Nakládal mi tolik práce, že jsem se málem zhroutila

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
hodne prace
hodne prace

Nastoupila jsem do nového zaměstnání na pozici asistentky ředitele. Při výběrovém řízení se mi podařilo udělat nejlepší dojem a já volnou pracovní pozici získala. Byla jsem odhodlaná vydat ze sebe to nejlepší. Zpočátku se mi to i dařilo, jenže nadřízený začal být stále náročnější a náročnější, takže jsem jeho tempu velmi rychle přestala stačit.


Nechtěla jsem, aby o mně pochyboval

Možná to byla moje vina, že jsem šéfovi hned na začátku jasně ukázala, že jsem velmi aktivní a ochotná. Jenže kdo by se nechtěl na začátku ukázat v tom nejlepším světle? Byla jsem mladá, zapálená pro věc a mým jediným cílem bylo, aby nadřízený nepochyboval o tom, že se rozhodl správně. A to byla možná ta chyba, že jsem dala najevo, že dokážu skákat, jak on píská.

Byl stále náročnější a náročnější

Zdroj: 123RF.COM

Nikdy předtím jsem na pozici asistentky ředitele nepracovala, proto jsem neměla kdovíjakou představu, co všechno to obnáší. Myslela jsem si, že budu šéfovi po ruce, že ho budu doprovázet na schůzky a jednání, že budu zapisovat, dělat poznámky. Bylo toho ale mnohem více, alespoň v mém případě. Ovšem pozor, nebylo to tak od začátku!

Postupem času si ale šéf začal stále více vymýšlet. Kromě technických věcí jsem mu totiž dělala doslova služku i v osobním životě. Vyzvednout oblek, zamluvit stůl v restauraci, zajet s autem do myčky, nakoupit jídlo – to všechno a mnohem více bylo na denním pořádku.

Začalo toho na mě být moc

Na začátku jsem nastupovala s tím, že mám jasně stanovenou pracovní dobu. Měla jsem pracovat od 7 ráno do 3 hodin odpoledne. Ve smlouvě však stálo, že pokud bude potřeba, bude má pracovní doba flexibilní. Proto se stalo, že jsem do práce chodila třeba už na 5, protože si šéf usmyslel, že musím připravit papíry a že to nepočká do 7.

Zdroj: 123RF.COM

Místo ve tři hodiny odpoledne jsem končila třeba až v 6 hodin večer. A když si šéf vzpomněl, že chce srovnat papíry, že chce přepsat zápisky v počítači nebo třeba potřebuje můj doprovod na poradě, zdržela jsem se třeba až do 9 večer. A tak to bylo klidně třikrát až čtyřikrát do týdne.

Velmi rychle toho na mě začalo být moc.

Měla jsem hrůzu chodit do práce

Po psychické stránce jsem na tom začala být špatně. Ráno jsem se probouzela s pocitem děsu, co si na mě šéf zase vymyslí. Netajil se totiž tím, že mi rád dělal schválnosti. Bylo na něm vidět, že ho těší, když mi může naložit hodně práce. Byl spokojený, když viděl, že se trápím.

Dva roky poté, co jsem nastoupila, se to hodně změnilo. Svého šéfa jsem se začala bát a do práce jsem se děsila chodit. Šéf to na mně poznal a rozhodl se naložit mi ještě více – další povinnosti, přesčasy, práce nad rámec. Jednoho dne ale mé tělo řeklo dost a já ráno před odchodem do práce prostě nevstala z postele. Zkrátka jsem nemohla, nešlo to. Ten den jsem podala výpověď a odešla na neschopenku. Už jsem vedle svého šéfa tyrana nechtěla strávit ani minutu.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články