Šárka (43): Přítel mi nikdy nechtěl představit rodiče. Až když jsem je na svatbě viděla, došlo mi, proč se za ně tolik stydí

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
zena 43
zena 43

Vztahy s rodiči našeho partnera jsou samostatnou kapitolou rodinného života. Správně načasované první setkání bývá důležitý moment pro všechny strany. Co když nás ale partner s rodiči seznámit nechce a o důvodu jen neurčitě mlží?

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Šárka je dle svých slov žena do nepohody. Zvládla rozvod s mužem, který silně holdoval alkoholu, i pozici mámy samoživitelky. Po několika letech, kdy děti vychovávala sama, se rozhodla, že je čas dát lásce znovu šanci a začala hledat nového partnera. Už pár týdnů po seznámení s Milanem měla jasno, že právě on je ten pravý!

Nový vztah byl jako živá voda

Od mého rozvodu uplynuly už čtyři roky. Za celou tu dobu jsem partnera nehledala. Občas jsem si vyrazila na skleničku s někým, koho mi dohodily kamarádky, ale vlastně jsem ani necítila zájem začínat nový vztah. Až po té dlouhé době jsem cítila, že teď do toho chci opravdu upřímně jít.

Asi to fungovalo jako signál pro moje okolí. Brzy nato mě oslovil Milan, kolega z práce, zda bych s ním nezašla na společnou večeři. Večeře se protáhla dlouho do noci a my si měli pořád o čem povídat. Cítila jsem se jako v sedmém nebi a Milan mi přizvukoval. Začali jsme se scházet pravidelně a za chvíli se o nás vědělo, že jsme pár.

Milan sám děti neměl, zato s těmi mými si rozuměl lépe než jejich vlastní otec. Oba synové ho měli rádi, a tak netrvalo dlouho, a Milan se k nám nastěhoval. Užívala jsem si každý den jako už dlouho ne a měla jsem pocit, že mě někdo snad polil živou vodou.

Svatba v dohledu

V den prvního výročí naší schůzky mě Milan požádal o ruku. Oba jsme cítili, že k tomu kroku všechno spělo už nějakou dobu, a tak jsem samozřejmě souhlasila. Obeznámili jsme s naším rozhodnutím všechny kamarády i naše rodiny. Moji rodiče ten krok přivítali s nadšením, Milana si velmi oblíbili. Jediné, co v tom tak úplně nehrálo, byli Milanovi rodiče. Za celou dobu našeho vztahu jsem je ještě neviděla. Jednou nebyl čas, podruhé byli nemocní, potřetí odjeli na dovolenou.

Začínala jsem mít divný pocit, že se Milan návštěvám u svých rodičů se mnou vyhýbá úmyslně. Několikrát jsem se ho na to ptala, jestli se za mě stydí. Dušoval se, že ne, a byla pravda, že vždycky existoval objektivní důvod, proč návštěva nevyšla. Že se mu ale vždycky podařilo naplánovat návštěvu na den, kdy rodiče neměli čas, to už nekomentoval.

Děsivé první setkání

Nakonec to opravdu dopadlo tak, že jsme se poprvé setkali až v den naší svatby. Moje obavy, že se za mě Milan před rodiči stydí, rychle vzaly za své. Bylo to totiž právě naopak.
První věta, kterou mě jeho maminka hned po seznámení počastovala, mířila na moje šaty, prý byly velmi nevhodné pro moji postavu. Tatínek Milanovi přede mnou připomněl, že je blázen, když se rozhodl živit cizí děti. Jejich pohrdání by se dalo krájet.

Milan na mě vrhal rozpačité pohledy, a když jsme osaměli, omlouval se a vysvětloval, že právě tohle je důvod, proč mě s rodiči seznamovat nechtěl. Byli prý odjakživa velmi kritičtí a jejich postoje k jeho partnerkám už mu jeden vztah rozbily. Chovali se k ní tak nesnesitelně, až se jim nakonec podařilo ji vypudit úplně. Když jim řekl, že má vztah s rozvedenou mámou dvou dětí, přililo to olej do ohně. Protože nechtěl, aby se situace opakovala, rozhodl se, že nás bude raději držet v bezpečné vzdálenosti.

Svatbu ani život si kazit nenechám

V tu chvíli jsem mu byla tak vděčná! Řekla jsem mu, že vím, že náš vztah bude fungovat a že ani jeho rodiče, ani nikdo jiný nám svatbu ani společné žití kazit nebude.

Svatba nakonec proběhla hladce. Milanovi rodiče nám oběma po skončení obřadu jen podali ruku a na hostinu už se nezdrželi. Nemohli jsme si pomoci, ale měli jsme z toho oba upřímnou radost.

Nevídáme se dál. Milan se za nimi čas od času zastaví sám na krátkou a spíš zdvořilostní návštěvu. Všechno nám vynahrazují moji rodiče, kteří se k Milanovi chovají, jako kdyby byl jejich vlastní syn a jsme u nich vždycky bez výhrad vítaní. Na Milanovy rodiče se ale nezlobím. Možná jednou změní názor a já se s nimi ráda poznám víc. Těžko ale říct, jestli takový čas vůbec někdy přijde.

Autor: Daniela Jílková


Související články