Studium v zahraničí bylo pro Emu vysněným cílem. Věděla, že se díky studijní cestě dostane k významnějším profesorům, do důležitých knihoven, a navíc pozná kousek světa. O svém mládí nám do redakce zaslala vyprávění ve formě dopisu, ve kterém líčí své trable s rodiči. Ve studiu ji vždy podporovali, ale dnes se zlobí, že ji rodná země nezajímá.
Nejprve musela na výběrové řízení
„Přihlásila jsem se na běžnou zdejší univerzitu, která měla dobré jméno a nabízela různé zajímavé programy,“ vypráví Ema. „Nejvíce mě zaujala právě spolupráce s univerzitami v zahraničí, a tak už jsem v prvním ročníku začala pokukovat po tom, kam bych se mohla vydat,“ dodává.
Zmíněné programy byly velmi dobře placené ve formě stipendií, a tak nebyly určené pro každého. Ema se musela snažit, aby měla co nejlepší výsledky, a navíc se účastnila výběrového řízení. Čekal ji pohovor v cizím jazyce, dotazník a pak také krátký rozhovor zaměřený na Eminu motivaci.
Celá rodina se dmula pýchou
„Maminka prožívala celý proces se mnou, takže ji můj úspěch neskutečně nadchnul. U nás doma se už skoro o ničem jiném nemluvilo,“ přiznává pyšně. Začalo chaotické balení a převoz věcí do Vídně, kam měla Ema na nový semestr nastoupit. Všichni jí drželi palce a byli si jisti, že to dotáhne daleko.
Ema si nové bydliště zamilovala
Když se celé rodině konečně povedlo Emu zabydlet, začala mít nepříjemný pocit z toho, že na novém místě nemá žádné přátele. Chvíli to trvalo, ale nakonec se rozhodla, že začne chodit mezi lidi, bude více mluvit a procvičí si řeč. Netrvalo dlouho a komunikovala s ostatními tak dobře, jako by německy mluvila od dětství. Celé město si zamilovala. Milovala ten ruch, atmosféru, památky i zdejší kavárny. Když se studium blížilo ke konci, začala více přemýšlet o tom, že by ve Vídni zůstala.
Pro rodiče to byl šok a dodnes jí to vyčítají
„Dala jsem to našim vědět až ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že zůstanu. Nenechala jsem si své rozhodnutí ničím a nikým vymluvit,“ říká. Její rodiče se nejprve smáli, pak zvážněli, a nakonec došlo také na slzy. Nechtěli mít svou jedinou dceru tak daleko. Matka na ni naléhala, aby se vrátila, protože chtěla žít blízko vnoučat, která v budoucnu očekávala.
Stále ji přesvědčují
„Rodiče už si trochu zvykají, ale občas se stane, že mi jen tak během hovoru nabídnou, že mě odstěhují zpět. Mluví o mých kamarádech z Čech, lákají mě zpátky, ale já už se vrátit nechci,“ tvrdí. „Vídeň mě ohromně uchvátila, chci si najít malý byt a založit tady rodinu,“ líčí své představy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autorka: Tereza Hotovcová
