Ještě před rokem bych mohla s klidným svědomím říci, že jsem šťastná a spokojená žena. Mám dvě již dospělé děti, tři krásná vnoučátka a čtvrté na cestě. Před dvanácti měsíci mi vůbec nic nescházelo, jenže pak přišel zlom. Byla středa ráno a můj manžel stejně jako každý jiný pracovní den odcházel do práce. Jenže domů už se nevrátil…
Káva a pusa na rozloučenou
Manžel pracoval v jedné místní firmě na ranní směny od pondělí do pátku. Každé ráno jsme vstávali společně, vypili si kafe, dali si pusu na rozloučenou a poté každý odjel svým autem do práce. Ani toho dne tomu nebylo jinak a nic nenasvědčovalo tomu, že se mi právě tento den život od základů změní. I toho rána jsem vstala, uvařila nám kávu, kterou jsme si vypili za doprovodu ranních televizních zpráv. Poté jsem manžela vybavila již připravenou svačinou, vtiskla jsem mu na tvář polibek a spěchala do práce.
Viděla jsem ho naposledy
Vůbec by mě nenapadlo, že jsem ho toho rána viděla naposledy. Když jsem se totiž vrátila z práce, ještě nebyl doma. To mě překvapilo, protože se vždycky vracel o hodinku dříve, jelikož já se cestou z práce ještě zpravidla stavovala do obchodu. Nevěnovala jsem tomu pozornost, možná se zdržel v zácpě nebo toho měli v práci moc – napadlo mě. Znervózněla jsem večer, kdy se stále doma neukázal a mobilní telefon měl vypnutý.
Pátrání až po třech dnech
Druhý den ráno jsem spěchala na policii, kde jsem dostala studenou sprchu: pátrání mohou vyhlásit až za tři dny, je to přece dospělý člověk. „Možná se jen zapomněl u milenky,“ dobíral si mě jeden z policistů, ale mě nebylo ani trochu do smíchu.
Ani pátrání však nepřineslo ovoce. Každý den jsem čekala, že se vrátí domů. Děsila jsem se každého telefonátu od policie, bála jsem se špatných zpráv. Jenže zpráva nepřišla žádná a stejně ani můj manžel.
Je to rok a já nevím, kde manžel je
Už je to rok, co manžel zmizel a já o něm nemám jedinou zprávu. Pátrání policie sice stále probíhá, ale jeho intenzita pomalu, ale jistě klesá. Nikdo mi není schopen říci, kde se manžel nachází, co s ním je, zda je v pořádku a zda vůbec žije. Jako by se po něm slehla zem. Nikdo ho neviděl, nikdo ho nepoznal, nikdo o něm nic neví. Telefon má od toho dne vypnutý.
Stále čekám, že se jednoho dne otevřou dveře a manžel se vrátí domů – ostatně tak, jako by se vracel z práce. Stále totiž věřím, že nečekám marně. Čím déle ale čekám, tím více uvnitř sebe cítím, že je stále menší šance, že se můj Luboš ještě někdy vrátí.
Autor: Nikol Kolomazníková