Renata a její manžel se tři roky snažili o miminko. Podstoupili řadu vyšetření, a dokonce absolvovali i asistovanou reprodukci. Bohužel jim ale miminko nebylo přáno a Renatě se nepodařilo dítě donosit. Po řadě potratů toho bylo na mladou ženu až příliš.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Se svým trápením o nevydařeném početí se svěřovala nejdůležitější osobě ve svém životě: mamince Lucii. Ta s dcerou soucítila a hledala způsob, jak jí a zeťákovi pomoci.
Poslední roky pro nás byly psychicky velmi náročné
O miminko jsme se snažili tři roky. Měsíc co měsíc vypadal stejně: měření bazální teploty, dělání ovulačních testů, plánování pohlavního styku, čekání a čekání a nakonec pokaždé menstruace.
Když jsem to dostala, vždycky jsem to hrozně obrečela. Dávali jsme do toho tolik úsilí, kolikrát jsme si připadali jako stroje, které prožívají intimní chvíle jen pro jediný účel.
Po rozhodnutí podstoupit asistovanou reprodukci jsem pevně věřila tomu, že to vyjde. Kdo si tímto procesem prošel, ten moc dobře ví, jak náročné to je – jak fyzicky, tak psychicky.
Bohužel ani tahle cesta nebyla očividně pro nás. Ani přes pomoc profesionálů jsme se zkrátka miminka nedočkali a pro nás to začala být svým způsobem konečná.
Matka to se mnou prožívala od první chvíle
O problému s početím velmi dobře věděla moje máma, se kterou jsem to všechno probírala, svěřovala se jí a často jí plakala na rameni.
Prožívala to společně s námi a bylo na ní vidět, že i ona by si vnoučátko moc přála. Snažila se být pro mě oporou, ale i pro ni to bylo těžké.
Když ale přišla s řešením, které by nám mohlo pomoci, byla jsem naprosto v šoku. Od své matky bych čekala cokoli, dobře jsem věděla, že by pro mě udělala cokoli, ale tohle?
Názory s manželem se rozešly. Byla jsem v šoku z jeho reakce!
Moje máma se nabídla, že by miminko donosila za mě. Stala by se naší náhradní matkou, když příroda očividně nechce, abych se matkou stala já.
Když mi to říkala, dívala jsem se na ni s pusou dokořán. Bylo to tak bláznivé a v mé hlavě to znělo naprosto absurdně. Byla jsem proti.
Jenže můj manžel souhlasil! A to byl pro mě další šok, protože něco takového bych nečekala. I on si přeje být otcem a stejně jako mě ho velmi trápí, že se nám nedaří. Tohle vidí jako způsob, jak se miminka konečně dočkat.
Absolutně nevím, jak se mám rozhodnout. Nabídka od mé mámy tu pořád je, myslí to vážně a byla by ochotna to pro nás udělat. Manžel s tím souhlasí a já jsem zatím proti. Neumím si to představit.
Autor: Natálie Kabourková
