Říká se, že láska je slepá. Své by o tom mohla vyprávět i paní Renata. Ta se nám přišla svěřit se svým příběhem, který určitě i vás v mnohém překvapí. Je to příběh o tom, co všechno je žena schopná udělat pro lásku, když má na očích nasazené růžové brýle.
Mezi kamarádkami jsem byla jediná svobodná
„Do vdávání jsem se nikdy nějak zvlášť nehrnula, byla jsem toho názoru, že je to obyčejný kus papíru, bez kterého se ale dva lidé, kteří se milují, dokážou obejít,“ začíná se svým příběhem paní Renata. „Když se ale moje kamarádky jedna po druhé začaly vdávat, stala jsem se terčem častých narážek, že zatímco ony již mají na svých prstech prstýnky a zakládají rodiny, já jsem stále svobodná.
Nejdříve jsem si z jejich slov nic nedělala. Čím častěji si mě ale dobíraly, tím více jsem i já začala toužit po tom, abych si konečně našla partnera a dočkala se i toho kroužku, který kamarádky hrdě nosily na svých prstech,“ popisuje paní Renata okamžiky, ve kterých začala svůj názor na vdávání postupně měnit.
Vdát jsem se chtěla za každou cenu
Paní Renata se netají tím, že ji do vdávání svým způsobem dotlačily její kamarádky. Ona sama ještě před nějakou dobou po manželství a životě po boku jednoho muže nijak zvlášť netoužila. Na druhou stranu ale nechtěla zůstávat za kamarádkami příliš pozadu.
„Když jsem se seznámila s Pavlem, začala jsem si pohrávat s otázkou, jestli je právě on tím mužem, kterého si mám vzít,“ vzpomíná paní Renata a zamýšlí se, kdy si poprvé uvědomila, že by si Pavla chtěla vzít. Ačkoli si svatbou s Pavlem nebyla úplně jistá, do ohně přihodily i její kamarádky, které se stále častěji začaly ptát, kdy už konečně bude svatba. Proto paní Renata nakonec se sňatkem s Pavlem souhlasila a nechala si na prst navléknout zásnubní prstýnek.
Zdroj: 123RF.COM
Zavírala jsem oči před chybami, které Pavel měl
„Pavel byl výbušné povahy, o čemž jsem se sama na vlastní oči několikrát přesvědčila. Stačilo málo a okamžitě dokázal vyletět z kůže. Pod nátlakem kamarádek ohledně svatby jsem ale tyto chyby přehlížela, ačkoli se musím přiznat, že nebýt oné touhy po svatbě, pravděpodobně bych dříve s takovým mužem neztrácela čas. Příliš se mi nelíbilo, jak se mnohdy Pavel choval,“ říká Renata.
Jeho chování nakonec jednoho dne došlo až tak daleko, že na paní Renatu vztáhl ruku a uhodil ji. Stalo se to ve chvíli, kdy Pavla něco hrozně naštvalo a on si svůj vztek vybil právě na své přítelkyni. Mnoho žen by v takový okamžik od daného muže uteklo, Renata ale zůstala. Chtěla se totiž vdávat, aby svým kamarádkám dokázala, že rozhodně nezůstane na ocet. Z toho důvodu Pavlovi odpustila i tuto příšernou chybu.
Možná toho jednou budu litovat
Ještě než se s námi paní Renata rozloučí, neodpustí si úvahu, že svého rozhodnutí možná jednoho dne bude šeredně litovat. Nakonec ale dosáhla toho, že kamarádky, jak ona sama říká, konečně umlčela a má od nich pokoj. Žádná z kamarádek ale neměla sebemenší ponětí o tom, co všechno musela Renata podstoupit jen kvůli tomu, aby se i ona dočkala prstenu.
Autor: Nikol Kolomazníková
