Srdce mi divoce tlouklo a já věděla, že tohle je moje poslední chvíle. Zážitek to byl natolik silný, že mě naprosto pohltil a já viděla poslíčky smrti. Slzy mi tekly po tvářích a já se pomalu loučila se všemi, které jsem měla ráda.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Z jistého konce mě zachránila nečekaná věc. V první chvíli jsem vůbec netušila, co se děje. Byla jsem zmatená, vyděšená a ubrečená. A pak mi to došlo.
Ocitla jsem se v nemocnici
Otevřela jsem oči a kolem sebe viděla jen čtyři bílé stěny. Po pravé ruce byly přístroje, které zběsile blikaly a ukazovaly cosi, čemu jsem nerozuměla.
Rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem v nemocnici, ale takové, kterou jsem neznala. Byl to pokoj, kde byla jen postel a přede mnou kamera.
Srdce mi začalo divoce bušit. Nechápala jsem, co tady dělám, ale dojít mi to mělo hned vzápětí. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil můj manžel a naše dvě malé holčičky.
Připravovala jsem se na odchod
Hned jsem nevěděla, proč se manžel se mnou loučí, ale při pohledu na jeho nešťastný výraz jsem začala brečet. Společně s našimi dcerami se posadili ke mně na postel.
Pak mi došlo, proč tu jsem. Byla jsem nemocná, už dlouhodobě. Očividně jsem svůj boj s nemocí chtěla vzdát a rozhodla jsem se pro dobrovolný odchod.
Tohle měly být moje poslední minuty. Když do pokoje vešla sestřička, která mluvila cizím jazykem, nastal čas se rozloučit. To už mi z očí tekly slzy jako hrachy.
Viděla jsem poslíčky smrti
Sestřička přistoupila ke kapačce, která stála vedle mě a vedla mi do ruky skrze zavedenou kanylu. Mluvila na mě cosi anglicky, ale já jí nerozuměla.
Manžel s holčičkami stáli opodál. Najednou jsem se cítila ospalá. Zdálo se mi, že vidím poslíčky smrti a věděla, že je čas říci poslední sbohem.
Strašně jsem brečela, bylo mi hrozně smutno. Ale už nebyla možnost si něco rozmyslet, nastal můj čas. Měla jsem odejít.
Zachránila mě nečekaná věc
Zrovna v okamžiku, kdy jsem šeptala manželovi poslední slůvka miluji tě, mě zachránila naprosto nečekaná věc. Ostrý zvuk, který mě donutil otevřít oči.
Budík. Začal zvonit budík ležící vedle mě na nočním stolku! Posadila jsem se a v první moment nevěděla, co se stalo. Byl to sen, proběhlo mi hlavou.
Vedle mě spal manžel. Já byla ubrečená, očividně se mi zdál tak emoční a reálný sen, že jsem nebrečela jen v něm, ale i ve spánku ve skutečnosti.
Okamžitě to vzbudilo manžela, kterého jsem vyděsila k smrti. Když jsem mu stále ubrečená vyprávěla, co se mi stalo, plácl se do čela a řekl mi, že bych se měla méně dívat na televizi. Asi má pravdu, ale byl to opravdu reálný sen, který ve mně zanechal mnoho.
Autor: Natálie Kabourková
