Když jsem začínala randit s Patrikem, od začátku jsem se musela smířit s tím, že je to voják z povolání. Mnohdy byl pryč dlouhé měsíce a naše láska tak dostávala pořádně zabrat. I dlouhá odloučení, která jsem osobně nesla velmi těžce, jsme ale společně překonali a po šesti letech naší známosti se konečně vzali.
Život ve strachu a obavách
Vojáky z povolání upřímně obdivuji. Ještě před několika lety jsem si však nedokázala ani ve snu představit, že bych měla být jako jedna z mnoha manželek, kterým jejich muži odjíždí na nejrůznější mise s nejistou vidinou návratu. Kdykoli byla v médiích nějaká zpráva o padlých vojácích a následně jste viděli záběry zdrcených rodin, bylo mi s nimi do pláče.
Život mi ale nadělil tak, že jsem se i já stala jednou z těch manželek. I mně manžel odjíždí na nebezpečné mise a vždycky se loučíme tak, jako by to mělo být naposled. Vedle Patrika žiji v neustálém strachu a obavách, že se jednoho dne domů nevrátí.
Zdroj: 123RF.COM
Každá mise na něm zanechala šrám
Každá mise je svým způsobem nebezpečná. Patrik jich absolvoval už nespočet a každá z nich na něm zanechala šrám. Podle toho, co na nich zažil a jakých hrůz byl svědkem, byly šrámy buď jen malé a zanedbatelné, nebo naopak velké a hluboké, že se s nimi musel naučit žít. A já samozřejmě společně s ním, protože jeho trápení je i moje trápení. Vždyť je to můj muž!
Patrikova poslední mise byla obzvlášť náročná. Byl pryč z domova více než 11 měsíců a pro mě to byla neskutečně dlouhá doba. Zčásti i proto, že se mi několik měsíců vůbec neozval. Když se vrátil domů, pocítila jsem, že je něco jinak. Jako by se mi z mise nevrátil můj manžel, ale úplně jiný člověk.
Noční můry a pohledy do prázdna
Zdroj: 123RF.COM
Že měl Patrik čas od času ošklivý sen, ze kterého jsem ho kolikrát musela budit, na to jsem si zvykla. Po poslední misi se ale noční můrou budil skoro každou noc. Pokaždé sebou začal házet, potil se a křičel. Po několika týdnech nočních děsů jsem se dožadovala vysvětlení, co se vlastně stalo a co ho tak zasáhlo. Manžel mi ale nikdy nechtěl příliš vyprávět, co se na misích děje. „Chci tě chránit od těch hrůz, které tam zažívám a vidím na vlastní oči,“ říkával mi pokaždé a já se nevyptávala. Teď mě ale jeho chování děsilo. Kolikrát jsem ho viděla, jak hleděl do prázdna a vůbec nereagoval na moje volání.
Neopustím ho
Posledních pár měsíců se manželům stav ještě zhoršil. Nejenže se v noci budí, kouká do prázdna a nereaguje, ale začíná být bez vysvětlení podrážděný a nevrlý. Někdy zničehonic, ať už je poledne nebo třeba tři hodiny ráno, jde a začne v obýváku čistit svou zbraň. Prostě jen tak, protože mu to říká hlava. Nepoznávám svého manžela, chová se úplně jinak. Přesto ale vím, že ho nemohu opustit, protože ho i přes to všechno miluji.
Autor: Nikol Kolomazníková
