Petra: Lékaři nám pro dceru doporučili domácího mazlíčka. Málem jí to stálo život

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
nervoznimatka
nervoznimatka

S manželem jsme původně chtěli děti dvě. Naše první dcera se narodila se syndromem ADHD a proto jsme usoudili, že bude lepší věnovat se jí naplno a další děti si nepořizovat. To však bylo v našem životě jedno z mála omezení, na které jsme museli přistoupit.


Hyperaktivita se u holčičky začala projevovat už v raném věku. Museli jsme ji neustále hlídat. Každé malé dítě se snaží věci ochutnávat, Romanka se ale nedala uhlídat a nejednou jsme ji přistihli, jak žmoulá v puse něco, co by opravdu neměla. Navíc stále vyžadovala pozornost. Plakala, málo spala – říkáte si, že pouze přeháníme, protože péče o každé dítě je těžká? Ale podle lékařů se naše dcerka skutečně vymykala všem běžným měřítkům.

Musela jsem skončit s prací. Nechtěli jsme, aby se o ni staral někdo cizí

Zdroj: 123RF.COM

Dokud byla holčička malá, mohli jsme ji svěřit do rukou chůvy. Jenomže jak rostla, uvědomovali jsme si, že nechceme, aby se o ni celý život staral někdo jiný. A tak když jí bylo sedm, ukončila jsem pracovní poměr a zůstávala s ní doma. Myslela jsem si, že budu alespoň vařit, uklízet, možná si najdu domácí brigádu. Jenomže se ukázalo, že nic z toho s dcerkou nepůjde.

Začali jsme chodit na pravidelné prohlídky a terapie. Už ve svých osmi letech si holčička začala uvědomovat, že je vlastně značně jiná. Chodila do normální školy, ale byla mnohem chytřejší než jiné děti. Ráda se sama doma vzdělávala a zvládala už v první třídě některé učivo ze třídy třetí.

Doktoři nám doporučili domácího mazlíčka

Do malého bytu jsme sice žádné zvířátko tahat nechtěli, ale byla to pro nás naděje, že se dcera alespoň na pár minut denně zabaví a navíc se naučí starat o živého tvora. Samozřejmě šlo i o to na ni dohlížet, aby nebylo zvířátko jenom týraný chudáček. Koupili jsme Romance morče. Měla z něho neuvěřitelnou radost. První dvě hodiny s ním seděla v pokojíčku a sledovala, jak morčátko běhá po místnosti. Důrazně jsme ji upozornili, že ho nesmí trápit.

Zdroj: 123RF.COM

Přišla za mnou do kuchyně až po dvou a půl hodinách. Byla jsem překvapená, protože se nestávalo, aby si tak dlouho vydržela hrát sama. Jenomže při pohledu na ní jsem se zděsila. Byla celá oteklá, mezi kýcháním sotva mluvila, slzely jí oči a já hned pochopila, že musíme do nemocnice. Naštěstí se její dýchací cesty poměrně snadno podařilo doktorům uvolnit. Ukázalo se, že má naše dcera na morčata alergii. Zvířátko tak putovalo k Romančině kamarádce, která slíbila, že bude s naší dcerou čas trávit jedině mimo místnost, kde mají doma zvířátko zavřené.

Ten den jsem si uvědomila, jak moc pro mě dcera znamená. A to, že se jí musím věnovat dvacet čtyři hodin denně je vlastně tím největším darem. S manželem Romanku milujeme a nevyměnili bychom ji za nic na světě. A teď už víme, že nic nenahradí kontakt s rodičem. Ani ta nejdražší terapie, ani to nejroztomilejší zvířátko. Každý večer si zahrajeme nějakou tu společnou hru, jezdíme na výlety, sportujeme, učíme se spolu. Jsme šťastná rodina a konečně po devíti letech přemýšlíme o tom, že bychom možná zvládli starost o děti dvě.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články